Tam na konečné

Nádherný film, který troufám si říct už řadu let nevysílali v žádné z našich televizí. Rok života obyvatel jednoho předměstského činžáku na konečné zastávce tramvajové linky tuším že na Pankráci (dnešní Budějovické náměstí). Bezdětní manželé se nezištně starají o dítě alkoholika. Neštastně zamilovaná studentka Olina (E.Očenášová) se rozhodne být svobodnou matkou. Dobré ztvárnění řekl bych takového českého neorealismu všedního dne. Výsledná podoba filmu byla silně ovlivněna právě tímto stylem (žánrem). Víc než jen dobrý psychologický film jehož znovu uvedení v ČT by rádo potěšilo nejen mě ale určitě i všechny přznivce takového toho československého klasického filmového neorealismu který byl spíš pro tu dobu typický v Itálii kde vlastně tento přízvučný pojem tak kolem roku 1943 vznikl. 4,5/5*. (11.07.2006)

Kadár s Klosom zobrazili pred 57 rokmi život v jednej mestskej bytovke a medziľudské vzťahy v ňom omnoho realistickejšie, ako dnešní samozvaní scenáristickí géniovia slovenskej televíznej zábavy v pseudorealistickom a hypertrápnom Paneláku. Ak by podľa rovnakého scenára vznikol dnes film, bol by rovnako aktuálny, ako ten v roku 1957. Preto nemôžem dať menej, ako za plný počet. Nevidel som nijak zvlášť vysoké množstvo neorealistických snímok z 50tych rokov, ale koľko z nich má takto nadčasový scenár? Body navyše za skvelé realistické dialógy, niekoľko silných scén a sotva postrehnuteľný čierny humor. No a samozrejme za krehkú krásu Evy Očenášovej, s ktorou by som vychovával kľudne aj štyri deti. Je tu aj bicykel a malý pes, takže režiséri na taliansky neorealizmus odkazujú aj v detailoch. (13.07.2013)

Jeden z důkazů, že zlatá šedesátá v našem filmu nepřišla po období temna, ale měla na co navazovat. Lyrizující snímek ovlivněný italským neorealismem vypráví obyčejné příběhy lidí žijících v jednom domě na pražské periferii. Přitom sám dům je natolik pozoruhodný, že posloužil jako ideální filmová lokace. Ludvík Aškenazy dodal citlivě napsaný scénář, Ján Kadár dobře zvládal práci s herci, neherci i dětmi a u hraného filmu začínající Zdeněk Liška začal odkrývat svůj potenciál. Z období 50. let je to takový malý nenápadný klenot. (22.12.2019)

Zachycení každodennosti 50. let z pohledu obyvatel jednoho činžáku. Adresa na periferii města hraje ve finále podstatnou roli. Ludvík Aškenazy vytvořil pestrou škálu postav, jejichž osudy se prolínají. Příběh symbolicky vrcholí v čase vánočním. Při komorní oslavě dvou osamocených žen se plánovaný pláč mění díky Vlastovi Burianovi v smích, ale nakonec stejně vyplavou na povrch slzy. Působivá je scéna v kostele, kdy se otec (Martin Růžek) modlí společně se svou dcerkou (Karlička Svobodová). Její naivní otázky "A potom?" konfrontují bezstarostnost dětství s problémy dospělých. Zajímalo by mě, jestli ty-vy-kání mezi Marunou (Jana Dítětová) a vojákem mělo nějaký umělecký podtext, nebo to byla jen nedůslednost tvůrců... Hudba: Zdeněk Liška. "Mezi dobrem a zlem je čára. A já po tý čáře chodím," říká alkoholik Pešta (Martin Růžek). (20.01.2010)

Dějově hrozně rozmělněný náhled do života několika lidí, jejichž osudy se protnou v bytovce na konečné stanici tramvaje. Chybí tomu neorealistický naturalismus a příběh neponouká tak objemné myšlenky, aby se divák i přes krátkou stopáž nezačínal pravidelně nudit. Vyzněním spíše pro ženské publikum, páni si v tom dneska moc podnětného nenajdou. (18.10.2018)