Čtverec

Ano, ano, severská podivnost opět na scéně! Tentokráte líčí kurátora umělecké galerie jako člověka, který se nechá okrást a následně si zahraje na Maigreta, aby získal svou peněženku a iPhone zpět. Jenže ouha, náš elegantní Maigret nepočítal s tím, že si ho může najít dvanáctiletý hoch a konfrontovat ho se vzneseným obviněním z krádeže. Ale úplně nejlepší byl opičí muž, který málem zvalchoval účastnici slavnostní recepce aneb King Kong v ŠOPENHÁGENU. 84% Celosvětový příjem k 6. 1. 2019: $1,502,347 (06.01.2019)

Mix geniálních a trefných scén s těmi nicneříkajícími až zbytečnými. Takže se, bohužel, opakuje ten stejný problém, který jsem měl už u Östlundova staršího snímku Hra, jen ne až tolik, ale přesto skoro stejně intenzivně. On toho chce hodně říct o současné společnosti, moderním umění/"umění" a vratkém pojetí skutečné tolerance, ale zase je to rádoby sociologické všechno o všem a zároveň o ničem. Jednotlivé sekvence na sebe navazují, ale hodně volně a s vynechanými důsledky, tudíž to nějak začne, nějak pokračuje, ale nijak nekončí. Je to strukturované spíš jako povídkový film s hromadou víceméně samostatných částí, s čímž přichází problém, jak to celistvě uchopit a vzhledem k mé první větě to nedokážu jinak, než "průměrně". Přitom to žádný průměr v běžném slova smyslu není, ale poměrem "tohle ano" a "tohle ne" je to tak na stejno. Nadchla mě scéna představování výstavy (dokonalá ukázka snobství a nezájmu o "propracovanost každodennosti" v podobě menu vysoké gastronomie), drsný spot (virální vliv sociálních sítí - ačkoli je to spíš trefná satira než přesná nápodoba), rozhovor o výstavě s narušováním muže s tourettovým syndromem (aneb jak jsme skutečně tolerantní) a samozřejmě i slavná scéna z plakátu (aneb jak jsme skutečně tolerantní, ale drsněji); naprosto mě minula sexuální scéna s vyhazováním kondomu, zápletka s ukradeným mobilem a obviněným klukem (včetně pointy, ačkoli jo, mimo není) a vlastně většina z toho, co se dá brát jako narativ. A se samotnou výstavou kupek štěrku to bylo půl na půl - focení geniální, nevygradovaná náprava nijaká. Takže i celkově půl na půl s tím, že k většímu zážitku mi chybí cokoli koherentnějšího, byť mě to většinu času dokázalo pohltit. Östlund není idiot a má co říct, ale přijde mi tak zakřiknutý v tom říct cokoli, cokoli konkrétnějšího, že to nakonec hraje laicky doprostřed - ne pochmurně nad nedokonalostí reality, ale zmateně, kam se přiklonit. A tak jsme tam kde u Hry, přičemž z obou filmů si beru hlavně to, že Östlunda muselo někdy nějaké děcko chytře okrást o mobil a to pro něj byl takový zážitek, že ho od té doby strká asi všude. Po dvou filmech se to říká těžko, možná jsem jen měl štěstí, ale minimálně je to podezřelé. 3* (20.08.2024)

Škandinávsky snímok, ktorý si zobral na paškál samotnú škandinávsku ( európsku ) spoločnosť, v neuveriteľných, i trochu zbytočných 2 a pol hodinách ide o prebytočne natiahnutý filmový čas, kde sú k dispozícii maximálne bizarné scény, najmä týkajúce sa Američanky s lingvistickým Dánom Christianom, a ten je i hlavnou postavou, egoistom aj narcistom, ktorého v jednom z úvodných záberov okradnú na akomsi, asi švédskom námestí, na ktorom istá žena vrieska, ako zmyslov zbavená, neznámy chlapík, akurát prechádzajúci sa medzi tými všetkými ľuďmi ponúkne svoju pomoc tej osobe, a taktiež osloví i Christiana, ktorý z toho množstva ignorantských jedincov, čo sú tam, sa podujme rýchlo a rázne zakročiť, a tým pádom čoskoro oľutuje tento moment, že chcel niekomu iba pomôcť... Onedlho sa zbadá, že nemá ani mobil, ba ani peňaženku, a keď prosí o to, aby si mohol z mobilu zavolať, zase panuje veľká neochota, nezáujem zo strany okolia. Mobil síce vypátra spolu s kolegom cez G.P.S. , vymyslia, že napíšu leták, vytlačia jeho kópie a roznesú ho v tej budove každému z jeho obyvateľov do schránok, aby sa ten dotyčný zľakol, pokakal sa, a vrátil, čo mu nepatrí... A to je prvotný reťazec udalostí, od ktorého je odvodený scenár. Inak, Christian je kurátorom múzea, ktoré pripravuje jednu netradičnú výstavu... / Hádam aj akýkoľvek človek z doby kamennej by pochopil, čo chcel svojim autorským filmom jeho režisér i scenárista vypovedať, pričom nerobí to úspornejším spôsobom, ale často tlačí na pílu, čo má až pomerne rušivý element, s príchodom emigrantského chalana sa táto myšlienka ešte viac prehĺbi, a samotný koniec vchádza do prázdna, je zvláštny, t. j. takéto nálady len tak neopadnú zo dňa na deň. / Postrehol som viacero „úsmevných scén” , ktoré prídu len tak z ničoho nič, sa vykryštalizujú, a vďaka tomu pôsobia uveriteľným dojmom. Claes Bang je ozaj výborný, pár prekvapení si tvorcovia prichystali takým tzv. lišiackym spôsobom, keď to vskutku od neho vôbec neočakávate. / Bohaté severské krajiny Európy sú v našich očiach nadmieru idealizované, keď skutočnosť nezodpovedá vsugerovanej predstavivosti, a o tom je aj Östlundov snímok. / K oscarom. Pozorujem to, čo som už postrehol na Erdmannovi, že sa taktiež jedná o dlhý film, s povestnými, absurdnými scénami, ale najmä s obsahom angličtiny, ktorá sa sem síce hodí, ale pre konečný dôsledok to bude pre ŠTVOREC znamenať neúspech na 90. udeľovaní zlatých plešivcov, pretože si na seba prilepil nálepku, ktorú má na čele i Toni... (22.02.2018)

Ak by išlo o poviedkový film, tak propagácia Štvorca by bola za 3* - tam rátam aj pseudo-opičiaka z plagátu, Elisabeth Moss za 4* - aj s jej skutočnou opicou, a napokon list zlodejom tiež za 4*. Jasné, že majú tieto príbehy spoločných menovateľov, no aj tak sa mi ich mozaika nezdala byť dostatočne prepojená. Čiže za celý film skôr tie 3*, ale len v prípade, že by sa naozaj jednalo o počin poviedkový. Zahrnúť však všetky tri udalosti do krátkeho úseku života jedného kurátora múzea je dosť absurdne zábavné, aby som naopak hodnotenie zaokrúhlil hore. (02.03.2020)

Štvorcu nemôžem uprieť, že ma zaujal. Zaujal ma od prvého momentu a aj napriek prepálenej dĺžke až do úplného konca. Tá nebesky čistá, no zároveň mierne znepokojujúca hudba mi znie v ušiach stále. Tak ako umenie samotné, aj Štvorec je kontroverzný, inovatívny a odvážny. Rieši témy, na ktoré sa možno dívať z rôznych uhlov. Navyše ma v ňom bavili spoločné prvky s inými minuloročnými titulmi, takže očividne niekoľko rôznych režisérov trápia podobné problémy (Zabitie posvätného jeleňa, Tri billboardy...). Na druhej strane, tak ako je umenie krehké, tak krehký je aj tento štvorec, ktorý ako celok nedrží pokope.Niektoré scény sú do deja vložené ako keby len tak mimovoľne, bez výraznejšieho zmyslu, iné ostávajú príliš otvorené. Režisér sa venuje niekoľkým dejovým líniám, ktoré dohromady tvoria nejednotné tvary a do štvorca sa nie a nie poskladať. Ruben Östlund nám arogantne predkladá svoje dielo a necháva na nás, ako sa s k nemu postavíme a čo všetko z neho prečítame. (12.03.2018)