První člověk

Je potřeba říct, že tento snímek není žádný blockbuster. Mě osobně nejvíce připomíná Interstellar, a to svým zpracováním, dějem a psychologickým rozborem postav, ale také hudbou, která dokonale doplňuje film. Svojí podstatou, ale samozřejmě více inklinuje k filmu Apollo 13. Jednou z mála věcí co chci vytknout, že snímek je příliš dlouhý a může to místy klouzat k nudným nebo zbytečným scénám - něco podobného bylo i u Interstellaru a to zde díky snaze vylíčit psychologii mnoha postav, kteří zde účinkují a ne každý divák toto ocení. Na druhou stranu rozbor postav je dokonalý a my si dokážeme naplno uvědomit, že život astronauta je posláním a také obětí, než touhou být celebrita. I astronauti mají své osobní životy a problémy, jako každý smrtelník. Výborně zpracované akční scény, které jsou jednoduché - rozklepaná kabina kosmické lodi, připojování ve vesmíru, a samotné přistání, které bylo dechberoucí. Stejně tak to nebeské ticho, které ve vesmíru reálně je a žádné zbytečné a nesmyslné zvukové efekty a stejně tak mi udělala radost Novosvětská symfonie od Dvořáka, kterou si astronauti reálně zpříjemnili cestu na Měsíc. A v neposlední řadě také poslední scéna, která byla samozřejmě dělaná pro publikum na city, ale opět jednoduše beze slov. A jak já vždy tvrdím, někdy méně je více a tak díky za tento snímek, který se zařadí jako smysluplný odkaz prvních dvou lidí na povrchu Měsíce. A že by třetí nominace na Oskara pro Ryana Goslinga? Uvidíme :) (07.10.2018)

Tak si říkám, jestli se to nemělo spíš jmenovat "Last Man (Standing)". Myslím, že panu Chazellemu sluší tenhle chladný formalistický přístup mnohem víc než příšerná afektovanost jeho dvou prvních filmů. Sice si nejsem jistá, kolik substance se mu podařilo vložit do dlouhých záběrů na mlčícího Ryana Goslinga (jakkoliv je oceňuji, protože dlouhé mlčící záběry, ou jé) a jestli náhodou jenom nevyrobil neživotnou a prvoplánovitou ilustraci všeobecně známého příběhu, ale i kdyby ano, tak to alespoň udělal bez sentimentálního patriotismu a s notnou dávkou vyžívání se v "nepohledných" detailech, za což mu pořád z mé strany patří dík. Hudba mi připadala taková nedostačující/tuctová, podvědomě jsem si k těm klíčovým scénám v hlavě přehrávala Docking z Interstellaru zkombinované s tím, jak hraje Davy Jones na varhany v Pirátech z Karibiku, asi mi to toho Zimmera trochu připomínalo. Představovala bych si něco sofistikovanějšího/podvratnějšího/dechberoucnějšího než to, co předložil Justin Hurwitz. (Příklad mojí oblíbené vesmírné hudby je John Murphy pro Sunshine, který jsem přesně před rokem viděla v brněnské hvězdárně, ach. Ale zpátky k Prvnímu člověku.) Zajímalo by mě, jestli třeba časem film nezíská nějakou společensko-politicko-člověčenskou hodnotu, protože z pohledu Evropana mi například přijde extrémně směšné, že v Americe film u diváků a u kritiky prý ostrouhal víceméně jenom/hlavně proto, že v něm není přímo scéna, jak astronauti vztyčují vlajku na Měsíci. "Jen hlupák se dívá na prst, který ukazuje k nebesům." (14.02.2019)

Damien Chazelle je jeden z nejzajímavějších mladých filmařů současnosti a sám nevím, jestli je lepší jeho Whiplash nebo La La Land. Každopádně díky těmhle dvěma filmům ukázal, že nehodlá být zaseklý u jednoho jediného žánru, takže jsem se na biografii Neila Armstronga a příběh o dobývání Měsíce dost těšil. A částečně jsem dostal přesně to, co jsem čekal a chtěl. Technicky dokonalý film, kterému sluší velké plátno v IMAXu, má skvělou kameru i zvuky a hudbu, díky které není problém bát se při startu Apolla 11 podobně jako u regulérního hororu. Kouká se na to skvěle. Chazelle se ale pokouší vyprávět možná až příliš mnoho věcí, které se okolo celé události odehrály, a těch příběhů pilotů, inženýrů a rodin je tu zkrátka moc. Tak moc, že spousta z nich vyšumí do ztracena a dějově nikam zásadně nevede, nebo nemá takový emocionální dopad, jak by asi tvůrci chtěli. Celkově jde ale pořád o film, který je nutné vidět a pokud možno v co nejlepším a největším kině. V něm se První člověk může srovnávat s Gravitací nebo Intestellarem. Minimálně po té technické stránce. (04.10.2018)

Zatímco předchozí snímek Damiena Chazella La La Land oslovil prakticky celou Ameriku (zisk šesti Oscarů není pro mladého režiséra vůbec běžné), jeho další projekt První člověk narazil. Ani ne tak nekvalitou - na to je látka o Neilu Armstrongovi příliš silná -, ale z ideologických důvodů. Všelijakým politickým "pseudovlastencům" totiž nebylo po chuti, že je První člověk především silné rodinné drama a hodně depresivní záležitost. Na Chazellův snímek se nedívá úplně snadno, zvláště když jste nuceni společně s Neilem Armstrongem projít si těžkým životním peklem, než spolu s ním stanete na měsíčním povrchu. O to více si pak uvědomíte, že všechny tyhle vesmírné projekty 60. let minulého století byly jednou velkou sérií nejistot. Díky tomuto přístupu se můžeme plně ponořit do atmosféry daného období a sledovat náročné proces, který slavné události teprve předcházel. Ryan Gosling v roli Neila Armstronga exceluje a Claire Foy tu též předvádí fantastický výkon. Chazellův dvorní skladatel Justin Hurwitz potvrzuje své kvality i bez svého milovaného jazzu. První člověk je mistrovským dílem, aniž by k tomu potřeboval onen typický patos, který se u podobných látek běžně vyskytuje. Za to patří Chazellovi velký dík a "pseudovlastencům" velký výsměch. (05.02.2023)

First Man se tváří jako objektivní životopisné drama, avšak de facto se jedná o propagandu nejhrubšího zrna, které by uznale zatleskal i říšský ministr Goebbels. Samotný úvod snímku, kdy je nám Armstrong představován spíše v roli otce, jenž se vyrovnává se smrtí své malé dcery, ještě vykazuje známky určité historické akurátnosti, ale postupem času začíná prostředků propagandy povážlivě přibývat - od zmanipulovaných skutečností, přes polopravdy až k absurdnímu přechodu do alternativní reality, ve které Neil Armstrong vyměnil kulisu nevadské pouště za opravdovou měsíční krajinu. Kritického myšlení prostí ovčané, kteří poslušně věří v demokraturou určené "pravdy", však budou u snímku nepochybně hýkat blahem. Scéně přistání na Měsíci totiž nelze upřít prvek emotivnosti, a dokonce si troufám říci, že její zpracování předčí i Kubrickovu verzi z roku 1969. Třebaže byl Stanley perfekcionistou par excellence, ve fyzice poněkud zaostával. Jeho dnes již legendární americká vlajka nerušeně povlávající v lunárním vakuu dokáže vykouzlit úsměv i po 50 letech. Režisér Chazelle se onoho fyzikálního nesmyslu vyvaroval, což poukazuje na jeho svědomitou přípravu a především snahu o vytvoření matrixu bez chyb. Rád bych filmu First Man udělil lepší hodnocení, jelikož technické stránce toho nelze příliš vytknout, avšak mé svědomí je zásadně proti, a tudíž si tato manipulativní oslava největšího spiknutí lidských dějin odnáší zasloužený odpad. (05.10.2018)