První člověk

Film o národnom hrdinovi v ktorom na teba v každom zábere neveje americká vlajka či iný patos. Poctivá filmarčina, zemiak v krku, spotené dlane a to ticho v TEJ scéne. Chladný film v tom najlepšom slova zmysle. Dokonalá kombinácia vzťahovej drámy zameranej na psychológiu dvoch hlavných postáv a nervydrásajúcich záberoch vesmírneho programu. Pre mňa doteraz nevidený zážitok, pretože Damien Chazelle na to ide proste inak než je štandard. (12.10.2018)

Měsíční elegie, film, kterej je mnohem víc o otcovství než o průzkumu vesmíru. Ten je koneckonců stejně jenom místem, kam naše tenký a chatrný skořápky odhazujou svůj smutek a úzkost. Nic mě letos nerozebralo tak jako První člověk. Virtuózní mozaika ostrých detailních a klaustrofobických střípků v super 16 a IMAXové šírky, která mi dokonale vypláchla senzory. Gosling může zase očima kanalizovat melancholii a výkon Claire Foy je silnější než gravitace.Takhle měl vypadat Interstellar... pro mě největší filmový zážitek roku 2018 a dokonalý reparát za La La Land. Damien už zase fackuje. (20.10.2018)

Tak si říkám, jestli se to nemělo spíš jmenovat "Last Man (Standing)". Myslím, že panu Chazellemu sluší tenhle chladný formalistický přístup mnohem víc než příšerná afektovanost jeho dvou prvních filmů. Sice si nejsem jistá, kolik substance se mu podařilo vložit do dlouhých záběrů na mlčícího Ryana Goslinga (jakkoliv je oceňuji, protože dlouhé mlčící záběry, ou jé) a jestli náhodou jenom nevyrobil neživotnou a prvoplánovitou ilustraci všeobecně známého příběhu, ale i kdyby ano, tak to alespoň udělal bez sentimentálního patriotismu a s notnou dávkou vyžívání se v "nepohledných" detailech, za což mu pořád z mé strany patří dík. Hudba mi připadala taková nedostačující/tuctová, podvědomě jsem si k těm klíčovým scénám v hlavě přehrávala Docking z Interstellaru zkombinované s tím, jak hraje Davy Jones na varhany v Pirátech z Karibiku, asi mi to toho Zimmera trochu připomínalo. Představovala bych si něco sofistikovanějšího/podvratnějšího/dechberoucnějšího než to, co předložil Justin Hurwitz. (Příklad mojí oblíbené vesmírné hudby je John Murphy pro Sunshine, který jsem přesně před rokem viděla v brněnské hvězdárně, ach. Ale zpátky k Prvnímu člověku.) Zajímalo by mě, jestli třeba časem film nezíská nějakou společensko-politicko-člověčenskou hodnotu, protože z pohledu Evropana mi například přijde extrémně směšné, že v Americe film u diváků a u kritiky prý ostrouhal víceméně jenom/hlavně proto, že v něm není přímo scéna, jak astronauti vztyčují vlajku na Měsíci. "Jen hlupák se dívá na prst, který ukazuje k nebesům." (14.02.2019)

Čekal jsem to dost jiné, ale dostal jsem poměrně zaujatý a sentimentální film. A sedl mi :). Těžko chtít od životopisného filmu nějakou space operu, to srovnávat snad moc nejde. Pláč nad tím, že jiní dostali málo prostoru, asi taky není ze stejného důvodu namístě. Neil Armstrong byl zajímavý člověk, a film se k němu zachoval poměrně citlivě, ve smyslu předvedení a nesouzení. Říkalo se o něm jako o jediném ateistovi mezi astronauty, že je jím proto, že bůh není letadlo. O tématu se ve filmu cudně mlčelo, to jediné mi snad trochu vadilo. Drama muže, který se pere s tím, jak jeho blízcí jeden po druhém předčasně umírají... s pěknými kulisami... všech pět palců nahoru. (06.02.2019)

Příliš mnoho zajíců, myslivcova smrt. Pod dokonalým povrchem nečekaně banální "sdělení" o tom, že ženy astronautů trpí a že nejlepší astronauti jsou ti, jejichž emocionální projevy se nejvíce blíží strojům. Výjinečné jsou scény z letadel a raket, jejich střihové a zvukové řešení, kdy je vše zabíráno z perspektivy Armstronga, protáčející se číslice na přístrojích, ven vidíme jen malým okénkem - bohužel ale kromě finální cesty na Měsíc, která je naopak řešena "normálně epicky" a film v této fázi už příliš spěchá, uvědomujíce si, že diváci už sedí v kině přes dvě hodiny. Rezonovaly ve mě jen Armstrongovy reflexe smrti, vrcholící Kennedym v televizi, to bohužel ale není ústřední linie vyprávění. Měli vsadit víc na filosofii, než na emoce. (11.10.2018)