Modré stíny

Druhá minisérie ze série Detektivové od Nejsvětější trojice. Modré stíny ani zdaleka nedosahují kvalit předchozího případu detektivů od Nejsvětější trojice. Není to skoro vůbec vtipné, jen trochu napínavé, skoro vůbec kriminalistické, rozvíjí to spoustu osobních rovin, přičemž ta Terezy Voříškové je zcela lichá a zbytečná. Krobot bohužel ustoupil výrazně do pozadí, což je hrozná škoda. Dá se dívat jedině na Melíškovou a standardně vedlejšího Majera, i když i tady byla vedlejší linka s dcerou fakt zbytečná. Mít to 120 min ve dvou dílech - ok. Takto teda ne. (28.04.2016)

Možná, že kdyby to nemělo tak strašně bizarní (rozuměj: otravnou, nepřirozenou a ze sledování příliš často vytrhávající) kameru, hodnotil bych (o něco) vstřícněji. Možná... Každopádně takhle si českou "quality tv" opravdu nepředstavuju. Snahu cením, ambice sálají snad z každé vteřiny, ale výsledek je pro mě po všech stránkách nedotažený, prapodivný a okázale (tj. nestravitelně) "umělecký". (26.03.2016)

Námět a děj není špatný, jen hrozně zbytečně natahovaný. To byla moje kritika už u první série a tady to pro jistotu roztáhli ještě o další díl. Bohužel zpracování je fakt na palici a nechápu, proč takhle někdo przní film. Přesvícené, herci neartikulují, řvou nebo šušňají a není jim vůbec rozumět. Do toho je ale hlavně dobře slyšet tikot hodin, šumění ulice a jiné ruchy. A jediné slušné postavy, Krobota, se seriál zbaví. Za to zůstává rachitická holčina ojebávaná Hurvínkem ve věku svého otce a je to celé táááák moc smutné. Melíškové postava je hysterická kravka a tak i Novotného semi-hajzl je po Krobotovi alespoň nějak vystavěná smysluplná postava. Tak uvidíme, jak autoři pokračovali dále nebo jestli to bude stále zpracováním jen zabitá práce... (04.03.2019)

Zvuk byl skutečně otřesný - s čestnou výjimkou Trojana jsem hercům rozuměl každé páté slovo. Přepálený jas asi měl nějaký umělecký význam (jako svatá trojice?), podobně všechny ty podhledy, nadhledy, pohledy z obrazu, tváře řízlé kantnou, detailní záběry na uši herců... Podivná záliba v minimalizaci hlav herců a nadměrné předimenzovanosti prostor a zdí. Možná právě proto existují nějaká kameramanská pravidla, protože zde máme zářný případ toho, jak to hnusně vypadá, když se soustavně porušují, a jak se na to nedá koukat. A příběh takový, že po hodině se dozvíme, že vrah pravděpodobně chtěl oběť zabít. Za celý díl se jinak plácá prázdná sláma. Předražená zakázka? Jestli to má být motiv vraždy, pak se to asi neodehrává v ČR, kde předražených zakázek a nijak stíhaných, jsou stovky. A co měla znamenat ta přehnaně a zbytečně hysterická a uřvaná scéna výslechu toho spiťara? Inťošskou parodii na severské kriminálky? Nebo to snad mysleli tvůrci vážně? Podle mne je to schválně natočené tak blbě, aby se mohlo kdykoliv říct, že jde o umění, a pitomý plebs to prostě nechápe, a že každý, kdo dá odpad, je nechápavý blb. Ale možná je to i tak, že se celé to rádoby umění a popírání všech pravidel prostě vymklo z ruky a vznikl neskutečný paskvil. --- EDIT: Zcela souhlasím s jedním z komentářů na iDnes: "Ladislav Zoch - Vynikající! Ovšem ne pro koncesionáře ČT, ale jako pomůcka do filmové školy. V kameře (čtyři kameramani, to neměl ani Amadeus) jsou demonstrovány všechny zásadní chyby, kterých se lze dopustit. A zvuk - to samé. Ono je možno porušovat pravidla řemesla, ale musí být známa a tvůrce musí vědět, k čemu jejich porušování slouží. Jinak to není umění, ale diletantismus." --- EDIT: Základem vyprávění vždy bylo vyprávění. Řecké tragédie, čínské hry i alžbětinské divadlo si vystačily se třemi, čtyřmi herci a náznakem kulis. Podstatný byl příběh, sdělení. Nadřadit formu a rádoby umělecký postup nad vyprávění lze možná pochopit u výtvarného umění, výrazového tance nebo nějaké performance. Ale pokud chtěl Tauš dělat umění, vybral si špatný formát. Asi jako kdyby chtěl hrát fotbal na hokejovém hřišti. (28.02.2016)

Modré stíny se mi svými vypravěčskými řešeními jeví být neobvykle intenzivní obměnou dlouhodobé české tradice, již nazývám zdrženlivou detektivkou: detektivové pozadí vyšetřovaných událostí nikdy nepochopí, řešení se nedá vyvodit z poskytnutých vodítek a vyprávěcím cílem je především nazřít velmi členité uspořádání fikčního světa. Zvláštnost výstavby Modrých stínů současně spočívá i v postupném přesunu od důrazu na vyšetřování (první dvě epizody) k důrazu na soukromé aspekty postav týmu kolem komisařky Výrové (druhé dvě epizody). Jestli přitom řídící princip vyprávění Modrých stínů nacházím ve hravém potlačování očekávaných a zdůrazňování nečekaných prvků, lze podobně uvažovat i o jejich sebeuvědomělé stylové organizaci. Ta divákovi sice očekávatelně poskytuje prvky potřebné k porozumění, ovšem zjevně zdůrazňuje ozdobné rysy stylu, což se ukazuje zejména na filmařském pojetí rozhovorů mezi postavami. Podrobněji o tom všem pojednávám v rozsáhlém rozboru "Modré stíny jako zdrženlivá detektivka", který jsem napsal pro časopis Iluminace. (06.03.2016)