Najal jsem si vraha

Můj třetí pokus o Akiho Kaurismäkiho. S tímhle pánem to asi dohromady nikdy nedám, minimálně skrze jeho filmy a podivný smysl pro humor ne. Nechal jsem se přesvědčit nadšenými uživatelkami z diskuze o francouzské kinematografii a na doporučení zhlédnout tento film. Ale žádná sláva se nekonala, téma náhlého vyhazovu ze zaměstnání je sice nesmírně nadčasové, nicméně o tematicky zajímavý film se ve výsledku dle mého názoru příliš nejedná. Působí na mne vyprázdněným dojmem: průměrné dialogy, dlouhé mlčení, statické záběry, schválně natahované scény, minimum napětí... a s výjimkou dvou neúspěšných pokusů hlavní postavy o sebevraždu žádné momenty k zasmání či alespoň pobavení, což vzhledem k tomu, že mělo jít o komedii, je v kombinaci s nudným dějem asi to nejhorší. Na předchozích dvou komedií od AK se mi líbila černobílá kamera a hudba, zde Aki točil v barvách, zbyla tedy ta hudba, kterou šlo poslouchat. Ač přiznám se, taky nepobírám, proč okamžitě po sebevraždě jedné z hlavních postav na konec přišla tak veselá odvazová písnička. Šlo se dívat i na Léauda v hl. roli, nepředstavitelně horší bylo poslouchat jeho angličtinu se šíleným přízvukem (bez ohledu na to, že v roli cizince mohlo jít o záměr). Uznávám, že své osobité umělecké kvality to má, chvílemi na mne ta podivná atmosféra dokázala působit, ale jinak se asi bez cinefilních skvostů podobného ražení dokážu obejít. A mimochodem, i ta rádoby "femme fatale" působila na mě absolutně nepřítažlivě. 40% (22.08.2020)

Absurdní. Slovo, kterým lze tento subtilně působící filmeček nejsnázeji popsat. V dalším sledu dalo by se dodat výrazy jako nemluvný, úsporný, ale také nudný a těžkopádný. Na několik výborně vypointovaných scén tu připadá hodně hluchých. Pokud si dobře pamatuji, tak třeba první tóny hudby zazněly až s hospodským vystoupením Joea Strummera (The Clash) a to už byl snímek určitě za polovinou. Nevím také, jestli to byl záměr, ale film vyznívá daleko starší, než ve skutečnosti je. S přibývajícími minutami změnil se při sledování postupně můj nevrlý třes nohou téměř v dupot, což nebývá dobrým znamením ani u artové projekce, kdy člověk obyčejně čeká (jaksi samozřejmě) trochu těžší látku. 50% (22.03.2010)

Vynikajúci film, napínavý, pútavý a vo svojich "šťastných náhodách" tragikomický až do úplného záveru..... no práve na tie šťastné náhody vsádza scenár podľa mňa až príliš..... ak je k dosiahnutiu nejakého toho šťastia zapotreby až tak veľa šťastných náhod, tak to ja asi rovno rezignujem a kúpim si 3 metre pevného lana ako Henri na začiatku.... ale ktovie? možno aj mne sa ten hák s povrazom vytrhne zo steny a v bare naproti stretnem krásnu ženu predávajúcu ruže, ktorá mi dá chuť žiť :) ..... veď vlastne nesmrteľnosť nádeje je leitmotívom celého filmu - ak nie rovno celej Kaurismäkiho tvorby .... takže nevešať hlavu :D ..... a stále sa neviem rozhodnúť, či mám Jarmuscha nazvať americkým Kaurismäkim, alebo Kaurismäkiho európskym Jarmuschom. Štýlová bizarnosť, strohá, jednoduchá forma, vizuálne okúzlenie "nízkosociálnymi" štvrťami a predmestiami, spôsob rozprávania príbehu, a v tomto prípade aj výber hudby (+ pre Kaurismäkiho nezvyklá angličtina) - to všetko mi podčiarkuje spriaznenosť týchto dvoch režisérskych "samorastov" (19.01.2011)

Určitě je to dobrý film, bohužel mě ale neoslovil tolik, jako Kaurismäkiho finská tvorba. Ta kombinace angličtiny a Londýna mi bohužel moc nesedla a nepřišlo mi to ani tak zábavné, jako jiné Kaurismäkiho snímky. Samotný námět o postavě, která chce ukončit svůj život a zaplatí si na to nájemného vraha, je podle mě úžasný, ale to zpracování mi bohužel přišlo nepříliš povedené, a na to, že to má jen 79 minut, se mi to subjektivně docela vleklo. Celkově myslím, že z té látky šlo dostat mnohem víc, takže za mě spíše jen slabší dojem. (11.05.2020)

Tradičně již poněkud profláknutý námět najmutí si zabijáka ku zkáze sebe samého, nepojmul Kaurismäki sice v nijak výrazněji novátorském stylu, ale černohumorná, zdánlivě pochmurná balada mu poskytla možnost k rozehrání spousty drobných a skvělých (často malinko skrytých - o to však půvabnějších) hříček jak s hlavní postavou, tak samozřejmě i s divákem a k vytvoření jednoho z nejdojemnějších happyendů mého diváckého života. Nikdy, už nikdy nezapomenu na scénu, kdy hlavní hrdina vchází do polozaplněného baru, objedná si a k tomu hraje můj starý dobrý známý Joe Strummer. (05.05.2007)