Juha

Příběh je někde na úrovni kalendářových moralitek o svedených ženách, vilných buržujích a nevinném venkovu z 19. století (předloha Juhani Ahoa prý patří k finskému novoromantismu) , o to je krásnější pozorovat, jak se z naivity pod Akiho rukama rodí jakási zvláštní nemilosrdnost a tvrdost, která vrcholí krutou závěrečnou scénou. Je to zvláštní posun od ryzí optimistické naivity až po těžký pesimismus a odcizenost závěru. Na Juhovi je krásná jeho symbolická čitelnost, přepjatost a zvláštní napětí mezi archaickým etosem ztvárnění a ryze (stále) aktuálním tématem. Mimochodem, snad nejvíc ze všech filmů tu vyniká kaurismäkiovská desexualizace, jakoby muži a ženy fungovali především v kategorii nevinnosti x zkaženosti. Juha tak dokonale zapadá do Akiho světa, jen některé dříve skryté prvky úmyslně zvnějšňuje. Jako v němých filmech se tu nedělají gesta z důvodu pragmatických, ale jen a jen pro svou estetickou krásu. V tom je divácká zkušenost s Juhou zvláštně osvobozující, protože nás vyvazuje z nutnosti hledat pro tragické události kontext a sociální opodstatnění. Je to vyprávění pro radost z vyprávění. Film pro radost z filmu. Hořké pátrání po ztracené čistotě. Nic víc, nic míň. (24.12.2011)

Vytvořit film, který se diametrálně odlišuje od ostatních, ještě neznamená záruku kvality (originality možná). Aki Kaurismaki pojal Juhu jako černobílou němou výpověď, kterou však zbytečně znásilňuje občasnými reálnými zvuky (zavírání dveří, píseň zpěvačky, broušení sekery). To by se ještě dalo brát jako maličkost. Neodpustitelná je ale chladnost, jenž chtě nechtě vystupuje na povrch. Nezachrání ji ani hřejivá hudba, poetika některých scén, výkon Marji. Téma filmu režisér nepříliš šťastně přebírá z jiných snímků, nejspíše spoléhá na již zmiňovanou originalitu. Herci samotní podávají přesvědčivé výkony, ale chvilková naivita v jejich partech odkazuje na to, že si nejsou zcela jisti ve svých pozicích. Nechci jen kritizovat, protože některé scény stojí opravdu za to vidět. Přesto si myslím, že Kaurismaki má na víc. (22.12.2003)

Kaurismäki ve svém, po všech stránkách odvážném unikátu dokazuje, že k velkému kinu není třeba finančně náročných technických vymoženin. S patřičnou drzostí se vrací ke kinematografickým kořenům a zdárně používá všech klasických prvků němého filmu. Upouští jen od silných make-upů a přehnaných grimas. Obrazy, stylizace a pohyby vystihují všechno a předčí i prostý, melodramatický příběh a vsuvky s nápisy. Dlouhé dialogy beztak nebyly nikdy doménou jeho filmů. Mně se Kaurismäkiho lakonická filmařina velmi zamlouvá. Ani Juha není výjimkou. Ač nechybí pověstná ironie, tak na mě působí dojmem, že nemá v úmyslu zesměšnit němou éru, ale poklonit se tvůrcům této doby. (31.08.2011)

Může to vypadat jako anachronismus točit na přelomu milenia němý film, ale když jsou úsporné titulkové dialogy doplněny přesně cílenou doprovodnou, hudbou která pomáhá vyprávět příběh, je z toho neortodoxní podívaná. Hudba je zde stejně důležitá jako třeba ve Scolově Tančírně. Produkce: Sputnik (09.07.2017)

Neotřelé - jak filmově, tak hudebně. Prostě naprosto neokoukaný a voňavý květ evropské kinematografie, který dokáže plně vtáhnout a pohltit na hodinu a dvacet minut do světů, které jsou už skoro jedno století vzdálené od dnešního diváka. Krásná pocta němému filmu a zároveň jeho slušný sparingpartner, jenž se z ringu jen tak vyhodit nedá, neboť jeho kvality jsou nesporné. (01.03.2003)