Mraky odtáhly

Chovám velké sympatie pro Kaurismäkiho soucitnou náklonnost k dělnické třídě, ale tahle jeho depresivní sonda do útrob bezútěšného společenského systému je už zbytečně moc přehnaná. Že by si bezdětní a pracující manželé museli brát barevnou televizi na několikaleté splátky? A to je teprve začátek, po kterém následují výjevy jak z divokého gangsterského kapitalismu před první světovou z románů Jacka Londona. Samozřejmě vím, že si děj Kaurismäkiho filmů nemůžu vykládat realisticky, že je to všechno jen stylizace, sloužící k vyjádření určitých režisérových názorů a pocitů (nebo k vyvolání určitých pocitů divákových), ale pro lidi, kteří si tohle pustí před spaním, když mají druhý den vstávat ještě za tmy do vysilující fachy, což jsem třeba já, to fakt není úsměvná burleska, ale spíš tíživé sociální drama, které by leckterého slabšího jedince mohlo dohnat k sebevraždě. A silně mi to celé zavání chaplinovštinou a podobným salónním levičáctvím. A pak v kontrastu k tomu všemu přijde nasládle růžovobrýlový konec... Ale líbí se mi to, jak jinak. (19.02.2015)

Tento zdánlivě obyčejný příběh servírky a řidiče tramvaje mě chytil od začátku, od prvních tónů klavíru, no a jakmile Ilona (Kati Outinen) nastoupila do tramvaje a usmála se, něžně a půvabně, byla jsem na lopatě.. Sociální sonda drtivého dopadu nezaměstnanosti na prostého člověka na mě mocně zapůsobila, spokojené bytí manželského páru se po ztrátě práce pod taktovkou splátkového kalendáře velice rychle proměnilo v naprosto bezútěšný malér.. Aki Kaurismäki přesně ví, o čem píše, co chce vyjádřit, na co ukázat prstem, lépe řečeno kamerou.. Závěr mě upřímně řečeno vysvobodil.. (16.08.2020)

Dlhy, splátkové kalendáre a život bez práce, spokojnosti a istoty v kontexte chladnom severskom prostredí. Môj prvý Kaurismakiho film a na dlhé obdobie pravdepodobne aj jediný. Z filmu jednoznačne cítiť pokoru, úctu a citlivosť ku všetkým týmto témam, avšak všetko to citlivé a pekné stierajú herci, ktorých výkony sú otravné. Herci sú ako vytesaní z kameňa či dreva - strnulí, nemotorní, zahľadení, pôsobia neprítomne a nezanechávajú profesionálny dojem. (19.10.2011)

Nevím přesně, zda jsem si už na styl Akiho Kaurismäkiho postupně přivykl natolik, že mě jeho filmy aktuálně baví sledovat víc, než nějaký rok nazpátek, nebo se mu prostě tento snímek obzvlášť povedl. Ale Mraky odtáhly byl zatím pro mě asi druhý největší zážitek z tvorby proslulého finského režiséra, hned po snímku Le Havre viděném minulý víkend. Sice tu pár scén zase oplývá tím, co mi nesedlo u jiných Akiho filmů včetně podivných absurdních pokusů o humor v komorní atmosféře tam, kde bych raději nechal prohloubit dramatické emoce, naprosto odtažité stylizace některých dialogů (jako když se manželé stojící vedle sebe při důležitém dialogu vůbec nedívají na sebe, ale společně někam do zdi) či strašně strojeně ztvárněných incidentů (v úvodu). Ale díky hutnému příběhu i tradičně skvělé Kati Outinen si mě tohle dost získalo i připadalo jako celek mnohem lépe vedené, než o 6 let starší Najal jsem si vraha, kde se Kaurismäki taky věnoval tématu nahlé ztráty zaměstnání. Specifickou komorní atmosféru krásně doladil bohatý hudební podkres a za skvělý, výborně gradovaný závěr (kdy se chvíli napínavě mísí nebezpečný krůček k absolutní depresi s krůčkem k malému velkému vítězství zároveň) přihazuji pár procent i hvězdičku navíc. Velmi pěkné zakončení přineslo určitě pocit radosti i mě jako divákovi. Dík za to, že mraky skutečně odtáhly... v té chvíli jsem si potvrdil, že film na mě i přes rozporuplnější pocity skutečně zapůsobil. [75%] (09.10.2022)

Říkalo se, že Aki Kaurismäki po nečekané smrti svého přítele a kmenového herece Mattiho Pellonpää, již nechtěl pokračovat ve filmové tvorbě. Naštěstí "slovo" nedodržel, a tak se můžeme seznámit s jeho dílem, které nese všechny znaky Kaurismakiho charakteristického rukopisu. Samotný příběh je velice prostý: restaurace "Dubrovnik", ve které pracuje Ilona jako vrchní číšnice, je zavřena. Spolu se svým mužem náhle pocítí tvrdou realitu nezaměstnaných. Staromódní pár nerezignuje a pokouší se zvládnout situaci, i když ta je zpočátku ze dne na den spíše horší než lepší. Pak přichází nápad a mihotavé sny o budoucnosti dostávají pevné kontury. Film se ve všech směrech opět přibližuje melodramatickému žánru. Kaurismäki přitom v tradici skandinávské kinematografie neopomenul okořenit sladkobolné vyprávění jemně salónním charakterem. Většina děje se odehrává ve staromódních bytech, jejichž holé stěny jsou vyvedeny v křiklavě pastelových barvách, které vzhledem ke stupni vybledlosti výborně dokreslují postavení obou hrdinů. V žádném případě se tedy nejedná o lacinou love story, ale naopak o velmi citlivé vyprávění o životě na pokraji společnosti, která nedokáže přijmout nikoho, kdo nežije podle jejích konzumních pravidel. Kaurismaki opět prokázal obrovské pochopení pro problémy outsiderů, s nimiž se nikdo "normální" nechce bavit a tudíž jsou odkázáni pouze na charakteristicky "němou" komunikaci mezi sebou samými. Pokud se vám bude zdát u takto vyhroceného příběhu happyend jako nepatřičná rekvizita, pak věřte, že je pořád dost otevřený na to, aby mohl vzhledem k očekávání dalších smolných okamžiků působit nemálo ironicky. Protagonisté Kaurismäkiho filmu jsou opět odsouzeni k sisyfovskému údělu nenápadných a přehlížených, leč nezdolných hrdinů. Poetika obyčejnosti i zvážnělý "černý" humor dřívějších režisérových filmů však bohužel trochu vyprchaly. Film zaujme svou intimitou a promyšlenou jednoduchostí. Snímek o tíživém pocitu zbytečnosti dopadající na nezaměstnané pojal Aki Kaurismäki jako pohádku o marném úsilí a šťasné náhodě. Jeho postavy jsou jako vždy společenští outsideři a mají takovou smůlu, že nás skoro přesvědčí o tom, že jsou bez šancí. (ArtFilm) (16.06.2008)