Mraky odtáhly

"Čo máš teraz v pláne?" "Kto, ja?" "Áno." "Nič."     Komediálna dráma, pri ktorej si Kaurismäki ten svoj osobitý štýl vycibril takmer až do dokonalosti. Máme tu typických málovravných hrdinov Ilonu (výborná režisérova dvorná herečka Kati Outinen) a Lauriho (Kari Väänänen), ktorí síce majú veľké ťažkosti, ale napriek tomu sa nikdy na svoj údel nesťažujú. Je tu typické bezútešné prostredie, situácia sa zdá byť pre hrdinov priam zúfalá, prídu však udalosti, ktoré ju spravia ešte zúfalejšou. Film ale napriek tomu nepôsobí depresívnym dojmom, keďže je skvelo odľahčený lakonickým humorom (veľmi vtipné sa mi videlo, keď dramatické udalosti neboli zobrazené priamo, ale cez nie príliš emotívne výrazy tvárí prizerajúcich sa). Na filme ma uchvátila aj kamera s úžasnými farbami (Timo Salminen) a tiež citlivo zvolená sprievodná hudba (Čajkovského skvelá "Patetická symfónia"). A ten parádny záverečný zvrat som si vyslovene vychutnal.     "Chápem: ale nemôžem ti pomôcť... úprimne povedané, si príliš stará na čašníčku." "Mám tridsaťosem." "Tak to vidíš. Každú chvíľu môžeš umrieť." (03.03.2023)

Ďalšia Akiho depresovka. Zjavne dobre sa majúci pár nepríjemnými náhodami postupne prichádza o prácu a plány (ako už má Aki zvykom). Prepadajú depresii ale nestrácajú nádej a neustále hľadajú východisko. Zaujímavý je aj manželsý vzťah v ktorom ani keby nebola žiadna emócia, len akési kontrolované spolužitie. Ich rozhovory sú prázdne, len preplesky viet bez odpovedí. Aj keď som to nečakal, dosť ma potešil happy-end. (19.06.2008)

Tento snímek mě tedy velice potěšil, opět jsem mohl vidět milou Kati Outinen, tentokráte z prostředí pohostinství. Opět scénář jede podle klasické struktury a člověk tak neví jestli se má v určitých situacích hlasitě smát nebo cítit lehké znechucení nad dnešní dobou. Komentáře vytýkající hercům toporné, neřku-li otravné výkony jsou v podstatě naprosto bezvýznamné, neboť takto jsou prostě postaveny veškeré Kaurismäkiho filmy - minimum dialogů, severská chladnost a jakoby vybledlost charakterů postav, které prostě už ani emoce neumí projevit, život je o ně připravil. A přitom když se člověk doopravdy podívá našim hrdinům do očí, vycítí jejich povahu a trpké životní zkušenosti. Kaurismäkiho filmy musíte buď milovat nebo vám nic neřeknou, to je tady třeba asi pořád připomínat. Přestože se týkají běžných (bohužel) věcí, které vidíme kolem sebe, vždycky se u nich často ze srdce zasměji a přitom ve mně zůstává hořkost - vždy však získám další porci životní energie. (25.11.2012)

Nádherný film na kterém jsem byl před časem v kině se dvěma finskýma kamarádkama a na tom bylo nejzajímavější to, že my (češi) jsme se smáli na jiných místech než oni (fini) a hrozně se tomu divili - že prej čemu že se to smějeme, vždyť na tom místě nebylo vůbec nic vtipnýho... :) (30.03.2005)

Ke čtvrtý hvězdičce mi stačí jenom to, že mraky odtáhly... :) (03.03.2011)

Typický Kaurismäki se svými životními outsidery. Vyprávění o lidech stíhanými různými životními pohromami, kteří však svou nelehkou situaci zvládají s neopakovatelným klidem a nadhledem. A když už se zdá, že jsou na úplném dně, svitne jim jiskřička naděje, mraky odtáhnou a život je zase krásný. Dobré, poučné a někdy i zábavné. (05.02.2018)

Smutek z nezaměstnanosti. Označení "komedie" je značně zavádějící, na druhé straně ale lze říci o humoru pana Kaurismäkiho, že je to nejlepší humor, který lze vytěžit z depresivní situace. Emocionální řešení tíživých situací vyplývá z finského naturelu, kde na jedné straně téže mince vnímáme něhu finského tanga a na straně druhé opíjení se do němoty. V životě manželského páru Ilony a Lauriho nastal jakýsi efekt "zhasnutých světel", kdy oba dva v krátké době po sobě přijdou o práci (prodej restaurace  Dubrovník u Ilony, nadbytečnost řidičů tramvají u Lauriho). Začíná dlouhý řetězec starostí, protože hledají práci odděleně, přičemž na cestě zakopávají o vlastní selhání, korupci, vykořisťování i papírování, které k ničemu nevede. A nad vším visí smutek ze smrti jejich dítětě, o kterém se nemluví ale je přítomen.   Finská realita mezi smutkem a radostí se závěrem, který nepostrádá naději. Natočeno na památku Mattiho Pellonpää. (09.07.2024)

Skvělé, první Kaurismakiho film, který jsem viděl. Na takhle zvláštní suchý humor a atmosféru plnou neustálého zklamání a nových nadějí si budu muset chvíli zvykat, ale moc mě to baví. Po dlouhé době jsem skutečně velmi doufal a přál si, aby film dopadl tak, jak se mu to nakonec podařilo. (27.11.2011)

Nedovedu říct, který film z Kaurismäkiho "loser trilogie" je nejlepší, a který nejhorší... Ony jsou totiž všechny tři úžasné... Kaurismäki on Jumala! (20.12.2011)

Kaurismaki ve skvělém formě (22.11.2008)

Chtěl bych dát asi horší hodnocení. Ale nakonec ta situace od AK působí docela existencionálně. Takže se mu to nakonec zase povedlo. (06.12.2011)

Jednoduché, přímočaré, hořkosladké potěšení... (01.01.2003)

Film, který tě úplně zašlapává do země. Ta hrozná bezvýchodnost a stále se kupící pohromy. Pak ale příjde naděje. Je to o víře a o tom, že to prostě jde dokázat. Přitom nepodáno nevkusně... ale: já pozoroval hodně ty interiéry a exteriéry. to je nádhera - estetika sedmdesátých, možná osmdesátých let. vše pečlivě vybráno a poskládáno. a kam jen chodí na ty auta?? (25.03.2008)

Bizarný vizuál, deklamačné herectvo ... toto buď môžete, alebo nie. Ma to baví celkom. Typický Kaurismäki. (09.03.2011)

Bezesporu nejlepsi Kaurismakiho film! V jednoduchosti je krasa:) (31.05.2012)

Looseři se brodí ve sračkách všedního života, to vše v hnusném prostředí omšelého města - to nám přináší Aki Kaurismäki. Zase. A zase se mu nepovede nás dostat do depky. (10.11.2009)

Grandiózní, těším se na nový Kaurismäkiho počin Druhá strana naděje. Jen mě během filmu napadaly kousavé myšlenky typu: Děvče ze sirkárny; prohrála v kartách; Včera, dnes a zítra... už ne :) Podobně trpké osudy vtisknul svým postavám i Kaurismäki, což je jen dobře, příběh plyne přirozeně a nenuceně. Keep 'em coming Kauri' 5... (01.08.2017)