Tlumočník

Mám rád žánr road movie v různých podobách a ještě víc si cením filmů, které se snaží vyrovnávat s bolavými tématy historie působivou a pokud možno i trochu odlišnou cestou. Tlumočník mě upoutal od první scény až po konec, velice dobře mi plynul a nakonec se v tom obyčejném lidském příběhu ukrývá víc, než by se mohlo zdát. Společné putování dvou povahově rozdílných mužů s rovněž rozdílným poznamenáním událostmi holokaustu a 2. světové války probíhalo v různých náladách, občas i nečekaně v humorné, nádherná slovenská krajina dodává v nejedné chvíli filmu kousek poezie, ale postupně vygraduje do nejednoho silného okamžiku... i s poselstvím a navrch zneklidňujcí, nesnadnou otázkou... „Myslíte, že syn vraha to má snažší, než syn oběti?“ Ten vnitřní neklid, neustále přítomný během vyrovnávání se s rodinným traumatem, byl v dialozích dostatečně přítomný a asi v tomto ohledu na mě film, ať už u rozhovorů mezi dvěma hlavními postavy, nebo během setkání s pamětníky na starých místech nejvíc zapůsobil. Ty záběry na dopisy pro syna s hezkými kresby dokázaly ve mě vyvolat při pohledu i dojetí, zároveň až s mírně bolavou pachutí při pomýšlení na identitu jejich autora. Osobitě bych chtěl pochválit hudbu, těch snímků (mimo hudebních) z posledních let, u kterých by mi původní filmová hudba takhle proplouvala do duše a lahodila i hezkou melodií, je vážně jako šafránu a Vladimír Godár skutečně zabodoval. [80%] (10.09.2022)

Téma filmu a zajímavé mezinárodní spojení lákalo, ale hned v úvodu jsem měl problém s tím, že jsem dost dobře nedokázal pochopit (a uvěřit tomu), proč se zločincův syn vlastně vydal na cestu a ještě s takovým nevraživým průvodcem. Avšak budiž, akceptoval jsem to a soustředil se na jejich „roadmovie“. Nenudil jsem se, ostatně posadit k sobě do auta bohorovného rakouského „antisemitu“ a zahořklého československého „sionistu“, udělalo své. Ačkoliv ten žánr tragikomedie…střídání vážných a humorných (nebo možná spíš odlehčených) scén bylo poněkud zvláštní a ne vždy funkční. Podobné to bylo s jazykovou stránkou, která „krapet“ haprovala. Nešlo jen o to, kdy Menzel mluvil německy/slovensky, on byl tlumočníkem, který vlastně moc (místy vůbec) nepřekládal a zdálo se, že zákazník vlastně rozumí v pohodě i bez překladu („vládne“ vyloženě podivná scéna s ukrajinským chlapcem). Jistě, film byl hlavně o vyrovnávání se s minulostí a nacházení lidského porozumění, ale na způsobu provedení také záleží. Celkově to vidím na průměr. (06.01.2019)

Menzelův Tlumočník je pomalou a silnou labutí písní. Přijde mi, že jak v nedávných Stařících, tak i tady je téma osobního vyrovnání s křivdami dob minulých dost ožehavé a pořád hodně silné a citlivé téma. A je jedno, jestli se jedná o nacismus nebo komunismus. Důležité je nezapomenout, že to byly doby, které se nikdy nesmí vrátit, a doby kdy se děly zvěrstva, ať už lidem na očích a nebo pod rouškou státního zájmu ve vyslýchacích místnostech, kancelářích, věznicích... Za mě stravitelnější kousek oproti Staříkům, v mnohém o dost drsnější, ale v závěrečné výpovědi stejně důležitý a silný. Budiž panu Menzelovi země lehká. (05.02.2022)

Zjistil jsem, že jsem vlastně šťastný člověk. Nejsem Žid, takže netrpím manickou poruchou, která by mě neustále nutila informovat kolemjdoucí o tom, že za všechno špatné, co by mě mohlo v životě potkat (počínaje pozdním příchodem do práce a vraždou hlučného souseda konče), může holokaust, zároveň si nikdo z mých předků nevydělával na chleba službou na strážní věži koncentračního tábora, takže se jako jejich potomek nemusím neustále omlouvat a hledat nejbližší kanál, v němž bych nalezl útočiště před spravedlivě rozhořčeným potomstvem protistrany. Film jsem tedy sledoval jako nestranný divák a musím říct, že mě tahle forma docela bavila. Snad jen dlouhých projížděk slovenským venkovem mohlo být méně a slovenština páně Menzelova by potřebovala vybrousit, ale on byl vlastně Maďar, tak proč ne? (07.09.2018)

Peter Breiner je autorom bonmotu: Ak uvidíte na prechádzke židovského lekára s nemeckým ovčiakom, jeden z nich nebude pravý. Ja som mal pri sledovaní Tlmočníka identický pocit. Stále z neho trčalo niečo umelé, chcené a falošné. Veľkým a typickým nedostatkom slovenských filmov z posledného kvartálu 20. storočia (a bohužiaľ aj tohto) je, že do nich chcú režiséri napchať všetko, čo ako tak stojí za niečo. A výsledok je taký kočičkovopejskový. O samotnom návrate k tematike druhej svetovej vojny je možné pochybovať, ale o tom, že sa nepodarilo zaujať niet pochybností. Viac ako plnohodnotný film a laureát Slnka v sieti je to pocta Jiřímu Menzlovi, ktorého mám radšej za kamerou, než pred ňou. (06.04.2019)