Režie:
Robin CampilloScénář:
Robin CampilloKamera:
Jeanne LapoirieHudba:
Arnaud RebotiniHrají:
Adèle Haenel, Nahuel Pérez Biscayart, Arnaud Valois, Antoine Reinartz, Félix Maritaud, Médhi Touré, Aloïse Sauvage, François Rabette, Simon Bourgade (více)VOD (2)
Obsahy(1)
Raná devadesátá léta minulého století. AIDS si už deset let vybírá kruté oběti na životech, přesto aktivisté z pařížské pobočky hnutí ACT UP bojují s nezájmem veřejnosti, otupělostí vlád a machinacemi farmaceutických firem. Nováček Nathan se seznamuje s radikálem hnutí Seanem, jehož politický boj je zároveň bojem o život. Sean je HIV pozitivní a jeho čas se krátí... (Film Europe)
(více)Videa (3)
Recenze (68)
První desítky minut jsem se téměř proklínal, na co že jsem to zabloudil. Hodně politiky, aktivismu, mnoho slov a téměř žádný prostor poznat či snad dokonce rozeznat jednotlivé postavy a mít tak šanci se nějak zaháknout. Evidentně to je ale tvůrčí záměr, který vás nechá přistupovat k postavám velmi pomalu. Díky dlouhým 140 minutám je na to čas a odměnou je pak o to silnější závěr. 120 BPM je velmi komplexní podívaná, kterou si sice musíte vysedět, možná (jako v mém případě) už ten film dokonce nikdy nebudete chtít vidět znovu, ale přes to přese všechno ho oceníte. Podobný film jsem ještě asi neviděl. 7/10 ()
120 BPM vcelku věrohodným způsobem přibližuje dění a poměry na počátku 90. let ve Francii, což byly nelehké časy, které se nesly v duchu protestů, vládní ignorance a všudypřítomného strachu z nelítostné nemoci. Zaprvé musím zmínit, že mě velice zaujaly herecké výkony Biscayarta a Valoise, kteří se svých rolí zhostili opravdu přesvědčivým způsobem - dokonce bych býval ocenil, když by byl jejich vztahu věnován větší prostor. Čímž se dostávám k příběhu, který z velké části sestává z diskuzí a hádek, což zní na jednu stranu lákavě, nicméně při tak dlouhé stopáži jde o divácky náročný kousek, u kterého je těžké udržet pozornost po celou dobu. Osobně mi též celkem vadil (na můj vkus) poněkud bizarně pojatý závěr, který mi tak trochu pokazil celkový dojem z filmu. ()
Co s popelem? xxx chtěl svůj pohřeb zpolitizovat. Chtěl, abychom jeho popel hodili na pojišťováky. S tím vyvstává otázka, jak jeho popel získáme... Už dlouho se mi po filmu nechtělo prcat tak málo jako tentokrát. Film začíná demonstrací, pokračuje schůzí, aby se diváka i protagonisty vrátil rychle zpět do auly. Schůze, schůze, Gay Pride, schůze, nějaký ten devadesátkový rave, svodky z denního tisku a citáty od Baudrillarda, prcačky při decentním osvětlení (škodolibě divácky nevděčně výhradně mužské páry) a v poslední třetině i kapačky a další happeningy. Od Okresu na severu se 120BPM liší tím, že někdo kvůli poklesu červených krvinek občas spadne ze židle, jak dobře je to natočené, absencí detailních záběrů tváří věkovitých funkcionářů a vitalitou, s níž Moučka neuměl ani běhat, natož vést dialog. Nemohl jsem si v této souvislosti nevzpomenout na politováníhodný výrok Jana Němce, který je čarovným mostem k odpovědi na otázku, proč je na tom naše společnost tak jak je. 120BPM lze brát jako výkladní skříň prvotřídního francouzského aktivismu, který se nahlíží s narcistním zalíbením ze schopnosti dokonalé organizace, kreativity, zápalu a úzkostlivého dodržování demokratických principů. Nebo jako manuálu, jak jde dokonale čas, který zbývá, řečeno s Francoisem Ozonem, efektivně zavraždit. Hodně záleží na tom, jak moc jste duchem z fatalistické poloviny Evropy, která ví, že bojovat proti jistým soupeřům (HIV, prezident, farmaceutické společnosti a hlouposti) nemá smysl. ACTION=VIE, SILENCE=MORT ()
Pokud Nahuel Pérez Biscayart, Arnaud Valois nejsou gayové, tak klobouk dolu. Hodnotný, silný, užitečný film, na nějž se zároveň ale hrozně blbě kouká. Nechutné scény, ať už z demonstrací, tak z postele. Začátku vládne mnohačetný dialog, slovní přestřelka, sotva stíháte titulky. Konec protknutý tklivou hudbou na někoho možná zapůsobí, ve mně jen umocnil rozpolcenost: opravdu je dobré rozdávat feťákům jehly? Co radši vyřešit ty feťáky? Proč lidé kteří bojují za práva HIV pozitivních jdou na Gay pride? ()
Od první vteřiny neuvěřitelně dynamický, emocemi napěchovaný snímek je zřejmě tím nejlepším, co na téma AIDS vzniklo. Dokonale uvěřitelné herecké výkony, precizní scénář a špičková režie dělají z 120 BMP mimořádný zážitek. Nemocní nejsou chátrajícími troskami, jejichž útrapy musíme pokorně sledovat. Naopak, jsou plní života, touhy po něm, křičí o pomoc. Žalují vlády, že svou nečinností odsoudily k trestu smrti spousty lidí, kteří se provinili tím, že chtěli žít. Sice jinak, než většinová společnost, ale přesto jen žít. Nikoho neokradli, nikoho nepodvedli, nikomu neublížili, přesto museli zemřít. ()
Galerie (21)
Zajímavosti (3)
- Celosvětová premiéra proběhla 20. května 2017 na Canes FF. (ČSFD)
- Originálne DVD vo francúzštine ponúka bonusy v podobe audio komentárov, prípravy scény chlapčenských "roztlieskávačiek" k filmovej Pride a traileru. (nx3q12bb)
- Francouzská vláda měla zájem používat film jako vzdělávací nástroj, ale Robin Campillo odmítl. (ČSFD)
Reklama