Nemilovaní

Skvělý film pro všechny, kdo mají chuť na ponurost, šero a depresi. Rozpadající se vztah dvou lidí a kdesi úplně mimo ně žije dvanáctiletých chlapec. Zdá se, že ti dva se neměli nikdy potkat a malý se neměl nikdy narodit. Oba si budují nové životy, které budou konečně o něčem, možná i o lásce. Chlapec ale nečekaně zmizí a jeho rodiče teprve teď poznávají, o co vlastně přišli. Za tu dokonalou hloubku a temnotu dávám plný počet. (25.02.2018)

Obrovský kus úspěchu tohoto filmu dělá hudba, je podobná Puškinovým básním, na povrchu jednoduchá a něžná, uvnitř sálající spalujícím žárem emocí. Skvěle napsáno, zahráno i zrežírováno. A ten dlouhý záběr z okna rekonstruovaného bytu hned tak nevytěsním, filmařské blaho. Snímku se podařilo zkombinovat ruské a francouzské pojetí naprosto úžasným způsobem, klenutá ruská stavba příběhu spolu s vypravěčským umem francouzských filmařů, dokonalý vizuál a sonda do současné ruské společnosti, to vše tvoří kompaktní celek, který je možno pouze obdivovat. (26.09.2020)

Takto si tu žije kopec ľudí. Náhrada za ozajstný život výmenou za ten zaujímavejší v mobiloch. Tam je všetko rýchle, meniace sa a tým aj vizuálne, aj preklikávajúco virtuálne vzrušivé. Stačí sa pozrieť, čo robia ľudia na zastávkach, v kaviarňach, v hromadnej doprave najradšej: čumia a ťukajú do displejov. Život bez nich preto mnohým pripadá nevzrušivý a nudný. Pekelne dlhá je i doba tehotenstva, tobôž v prípade neplánovaného. A kto sa má tak dlho, sústavne a starostlivo starať o ten nesamostatný vrieskajúci uzlíček? Keď trochu podrastie, hádam sa postará aj sám. Už aby vyrástol a mohol ísť na intrák. Veď rodičia sú stále mladí a chcú si ešte čosi užiť. Či vo vzťahu, v práci alebo voľnom čase. Multi doba prináša multi riešenia. Vzťahy sa rozpadajú, rozpadnuté sa nanovo spájajú. A deti? Niekedy si idú jednoducho svoje. Ak majú pocit, že rodiča ich majú na háku. No náprava sa nekoná. Je neskoro. Atomizovaná rodina sa ešte viac odcudzuje za stále novými múrmi nekomunikácie, odcudzenia, hádzania viny na druhého a smiešnej márnomyseľnosti užívania si výlučne vlastných radostí. Rovnako mužskej ako aj ženskej. Bez potreby toho druhého. Ale čo tak reštart? Povedzme, náhradný potomok. Toho je možné, ak to ešte ide, odložiť do ohrádky, nech si tam vrieska. Aby z neho mohol vyrásť pokračovateľ opakovaných výchovných zlyhaní a ignorácie. Zvjagincev v dlhých uhrančivých záberoch lužného zimného lesa, sídliska, periférie Moskvy, priestoroch opustenej budovy, totálne zabordelovanej márnice či smutné odťažitých panelákových bytov podtrhuje hlavné myšlienky zase na výbornú. Hoci tentoraz trochu viac polopate. (02.05.2021)

Zde není láska, ani v sebemenším náznaku. Osvobození EGA a nastalo peklo na zemi. Mrazivě chladný, depresivní film, jehož název by se měl do češtiny překládat věrně podle původního, totiž NELÁSKA. Je mnohem výstižnější. Film je depresivní v tom, že tu není žádná naděje, není tu Bůh (který člověka miluje), proto mu nelze dát plný počet. Není zde však ani žádný milující člověk. Film je však umělecky velmi dobře podaný a úmyslně (či neúmyslně) může být pro mnohého diváka varováním, či podnětem k zamyšlení. Připomíná mi některé neúprosné depresivní mrazivky rumunské (např. 4 měsíce..., Úterý po Vánocích aj.). Nejsem si jist, zda jsem správně pochopil závěrečnou scénu z nové domácnosti Borise, ale zdálo se mi, že říká: a znovu totéž v bleděmodrém... (21.07.2020)

Film studený jako ruská duše. Bolestivé a syrové vyobrazení až surově realistické vyprázdněnosti citů. Po Nemilovaných je pocit melancholie to nejpříjemnější, co se může stát. Pátrání po zmizelém chlapci je jen záminka, ve skutečnosti vede do nitra každého člověka. Otázky, které film klade, znějí: Kdy láska začíná a končí? Existuje vůbec? A lze vlastně něco cítit k někomu jinému než sobě? V druhém plánu je pak film metaforickým zobrazením současného Ruska. Nejen sídlištní bezútěšností a všudypřítomným šedivým počasím, že kterého je zima i smutno už jen na pohled, ale třeba komplikovaností celého byrokratického systému. Metaforický závěr s oběťmi války na Ukrajině představil ruskou duši více než jasně. A samozřejmě ještě naznačuje sebelásku lidí, pro které jsou selfíčka důležitější než samotné zážitky. Úsporná hudba sedí ke scénám naprosto přesně a statická kamera ráda zastavuje v dlouhých pomalých záběrech a divákovi umožňuje prožít si celou scénu beze zbytku. Tempo snímku je proto pomalé, což by se alespoň do závěru hodilo trochu zrychlit. Nestane se tak. Podrobné pátrání se stává hodně monotematickým. Nejděsivější jsou ale samotné šedivé scenérie obrovského moskevského sídliště. Jenom z procházky po takovém okolí nutně musí přijít myšlenky na sebevraždu. A režisér diváka nešetří ani trochu: syrově mu nabízí záběry na postavy sedící na záchodě nebo souložící těhotné ženy. A hlavně ho nenechá ani na vteřinu prožít nějaký úlevný okamžik... Uf. Jen ze vzpomínky na tu depku potřebuju panáka. (01.03.2018)