Nemilovaní

Hustý je, že kdyby někdo tohle natočil před dvaceti lety jako soon-to-be sci-fi společenskou satiru, ozývaly by se hlasy o tom, že to až komicky tlačí na pilu. Zvjagincev formálně naznačuje naději, že za prázdnými výrazy a nenávistnými výlevy se skrývá nějaká osobnost, která se akorát nechce projevit, proto téměř nevidíme do displejů telefonů, k němž mají všichni připoutané obličeje a většina sebeintimějších scén je natočena ve velkých potemnělých celcích. S tím jak se film odvíjí však tato naděje pomalu pohasíná. Neprostupná ulita postav je finálním zjištěním již definitivně uzavřená, nikoli z pocitu viny, ale z alibistické paniky nepřevzít odpovědnost, jež stojí v cestě v jejich honbě za štěstím o kterém jsou přesvědčeni, že na něj prostě mají nárok. Pochopitelně již však nikdy nenajdou naplnění i když dosáhnou svého. Na rozdíl od mnoha jiných evropských filmařských souputníků je Zvjagincev vynikající režisér, který neplýtvá slovy a vypráví obrazem. Žánrovými formálními postupy udržuje v chodu pátrací linii, kdy častokrát probouzí liché naděje. Když se pátrací tým dozví o tajném bunkru dětí v opuštěné budově, sledujeme dlouhé minuty pátrání v poničeném rekreačním centru a film nás tak navádí, že tato linie se tím pádem někam posouvá. Stejně tak když postava přijde jen tak k oknu a dívá se dlouho do krajiny, s každou sekundou budí tento záběr naději, že se náhle před ní zjeví hledaný syn. Líbí se mi režijní nápady, například když úplně cizí postava dává neznámému telefonní číslo během expozice v luxusní restauraci či nedovírající se dveře od pitevny, líbí se mi, jak ten film nepolevuje. Na maximum nejdu jen z toho důvodu, že film v zásadě řekne prvním záběrem to samé co posledním, ale možná si to ještě rozmyslím. (18.04.2018)

Zde není láska, ani v sebemenším náznaku. Osvobození EGA a nastalo peklo na zemi. Mrazivě chladný, depresivní film, jehož název by se měl do češtiny překládat věrně podle původního, totiž NELÁSKA. Je mnohem výstižnější. Film je depresivní v tom, že tu není žádná naděje, není tu Bůh (který člověka miluje), proto mu nelze dát plný počet. Není zde však ani žádný milující člověk. Film je však umělecky velmi dobře podaný a úmyslně (či neúmyslně) může být pro mnohého diváka varováním, či podnětem k zamyšlení. Připomíná mi některé neúprosné depresivní mrazivky rumunské (např. 4 měsíce..., Úterý po Vánocích aj.). Nejsem si jist, zda jsem správně pochopil závěrečnou scénu z nové domácnosti Borise, ale zdálo se mi, že říká: a znovu totéž v bleděmodrém... (21.07.2020)

Chladné a bezcitné drama se dvěma momenty, na které asi nezapomenu. Tím prvním je plačící dítě, které poslouchá hádku rodičů, přičemž ani jeden z nich nestojí o jeho péči a druhým je výslech velitele pátrací skupiny, který se ptá matky a otce na detaily ze synova života. To byl děs. Film téměř bez emocí, ale o to více emotivní. 90% (25.02.2018)

Vynášeno do nebes a papírově perfektní film. Těšil jsem se a to jsem neměl dělat, ve výsledku jde o "obsahově" nevyužitý potenciál, který i přes syrovost a reálnost prostředí schází mnohé. Zásadní problém vidím v nedostatečně prokresleném otci, jeho nevěře i občas uměle vloženému prvku závislosti na sociálních médiích, která nemá tu potřebnou pointu. (22.01.2018)

Náročný film a pritom taký jednoduchý príbeh. Režisér Andrej Zvjagincev opäť vytvoril silnú rodinnú drámu o dvoch rozvádzajúcich sa manželov, ktorí pri vzájomnom odcudzení zabudli na svojho syna. Zobrazený chlad a pocitová prázdnota je v dokonalej symbióze s ponurým jesenným prostredím. Pomalé tempo je až skľučujúce, kamera sa hraje s každým metrom filmu, hudba je minimalistická. Ruský film je evidentne na vzostupe. 4+ (21.12.2017)