Nemilovaní

Civilní formou zpracovaný silný příběh vztahující se k podobě současného blahobytného světa a rodině i jedincům v něm. Vyspělá sdělná a přitom autorsky novátorská forma, otevřená sdělení bytostnými filmovými prostředky, skvělé výkony bez potřeby jakékoliv nadsázky či odstupu, který se naopak krásně projeví u anonymního dobrovolnického týmu v kontrastu s jeho činností. Aktuální mistrovský film dnešní epochy, u kterého přes jeho nápadnou neokázalost nečekám s nejvyšším hodnocením. (30.01.2018)

Po filmařské stránce skvělá práce. Hlavně pečlivá kamera je na výbornou, jak to obvykle u ruských filmů bývá, dlouhé záběry mi evokovaly meditativní kameru u Tarkovského. Ale scénář je nečekaně slabý, stejně jako v předminulé Jeleně. Citlivějšího a nezmlsaného diváka děj možná přiměje zamyslet se nad mnoha palčivými společenskými problémy, zatímco psychologickými filmy otužilý cynik bude už nejmíň od půlky pokukovat po časomíře. Postavy jsou sice více nebo méně realistické, zato ale krajně nezajímavé a nesympatické. Hlavně ústřední dámské trio je jak vystřižené z venkovského zvěřince: 1) Odporná SVINĚ (žena) - celou dobu jsem čekal, kdy už to její starej nevydrží a jednu jí po rusku jebne přes pysky. Narodit se takové matce je vskutku prokletí. A prokletí je mít i takovou bestii za ženu. 2) Vulgární KRÁVA (její matka) - jaká byla asi její matka? Kde započala tahle zrůdná protipřírodní mutace nenávisti k vlastním dětem? 3) Hloupá HUSA (mužova těhotná milenka) - chlap musí být opravdu mentálně retardovaný, když odejde z klece od strašné ženy do další klece k jen o něco málo méně strašné ženě; její hloupost i hloupost její matky je totiž děsivá. Muži v misogynním příběhu vycházejí o něco lépe, ale třeba onen dobrovolnický koordinátor se svými pomocnými asexuálními androidy už je za hranou uvěřitelnosti. Bylo by sice moc a moc krásné, kdyby tak dobří a nezištní lidé opravdu existovali, ale obávám se, že tady se tvůrci nechali spíš inspirovat ideály než realitou. Týpci a typky jak ze sovětských filmů o pionýrech. Nebo jak z potěmkinovského Putinova Ruska. A o jediné postavě která mě zajímala a k níž jediné jsem cítil empatii, o ztraceném klukovi, jsem se nedozvěděl vůbec nic, i když celý film byl vlastně o ní. Ale jistěže chápu, že takový byl režisérův záměr. Ale zkrátka mě to nebavilo. (12.12.2017)

Vynášeno do nebes a papírově perfektní film. Těšil jsem se a to jsem neměl dělat, ve výsledku jde o "obsahově" nevyužitý potenciál, který i přes syrovost a reálnost prostředí schází mnohé. Zásadní problém vidím v nedostatečně prokresleném otci, jeho nevěře i občas uměle vloženému prvku závislosti na sociálních médiích, která nemá tu potřebnou pointu. (22.01.2018)

Hnidopiši, chroničtí proklikávači, tendenční filmkritici, zarytí nabourávači inťoušáren, spojte se. Patologicky dále hledejte, pro svoje vlastní účely Vámi vytvořenou, "Filmovou řeč". Odhalujte chyby ve scénáři (Ano, když film rozštěpím na x malých kousků, tak nemůžu tvrdit, že tam nejsou), hoňte si svoje egoklobásy, předhánějte se ve své, Vámi vlastní všímavosti, vypichujte ze svých dosti prosezených křesel, gaučů a kanapí dějovou nevěrohodnost, útočte na rozvleklost dějové linie, pilujte si schopnost napadnout cokoliv a následně si tím potrénovat argumntační rétoriku, při případně vzniknuté zpětné vazbě (Zdravím Vás pane Fucka). Chtělo by to možná více chodit ven a při svých případných cestách, do svého programu zařadit "zbytečnější" a více "messy" špacírgangy do periferijních oblástí, tedy třeba i do těch podobných míst, kde se odehrávají tři poslední děje Zvjagancovic celovečerních filmů. Nebo "jenom" odjet metrem do random stanice, vybrat si k pozorovacím toulkám např. nevábně vzhlížející park, projít se tou nejšpinavěji vyhlížející sídlištní ulicí a tím třeba i pootevřít pokličku hrnce, odvážit se kouknout dovnitř, nebát se prohrábnout připečené, pořádně se vším zamíchat, sebrat odvahu k uchopení opatlané lžíce a ochutnat celek. Během toho sic nepotkáte tolik galerií, gastrorájů či dalších nástrojů marnotratnosti, také asi nebudete míti mnoho možností, jak si zahřát své prochladlé tělo, pač žádné berné caféčko, hodné Vašemu vkusu, zřejmě blízko nebude. Ale což, třeba by tato nepohodlná socio a etno návštěva pomohla obecně k větší dávce potřebné empatie. Snad by i pomohla více rozvíjet pozorovací talent, z jiného a více realističtějšího úhlu. A nebo nemusíte nedělat nic, čekat na pozvánku na předprémiéru nějakého béčkového bijáku, posléze na rautu slupnout pár chlebíčků, naházet do chřtánu pár dvojek a servilně oslovovat podobně smyšlející filmové řerčníky. Smrádek, ale teplíčko. Na rozdíl od nás všech, má rejža pozorovací talent od pána boha, dokáže ho mistrně přenést do zvuku a především obrazu. Nejenom, že perfektně a relativně nezúčastněně nastiňuje psyché "Rusa domácího" v jeho vlastním kurníku, tak i ta česká či západní bublinka nezůstává bez smradlavého odéru. Zvjagincev tímto civilním opusem, jako již poněkolikáte, chytnul několik much jednou ranou. Scénaristické nedostatky , které můžeme najít v mediálních recenzích a třeba i tady v komentářích od plebs, paradoxně pouze umocňují a zostřují celkový společenský kontext a smysl režisérské výpovědi. K tomu pomalu pohybující se a jednoduše božská kamera, zvukové či hudební výpady, skundárně provrtávájí diváka skrz naskrz. Luxusně namixovaný koktejl a skvělá technogenerační výpověď, plná patosů vycházejících ze sociálních sítí, pornografie a globalizačnímu sebeodcizení. Zde kritika přichází ze strany samotného Ruska, tedy z té strany, která si asi nejvíce zaslouží si vykakat si pár hoven na svou hlavu. Opět smekám pane Zvjagincev.... (21.02.2018)

Hustý je, že kdyby někdo tohle natočil před dvaceti lety jako soon-to-be sci-fi společenskou satiru, ozývaly by se hlasy o tom, že to až komicky tlačí na pilu. Zvjagincev formálně naznačuje naději, že za prázdnými výrazy a nenávistnými výlevy se skrývá nějaká osobnost, která se akorát nechce projevit, proto téměř nevidíme do displejů telefonů, k němž mají všichni připoutané obličeje a většina sebeintimějších scén je natočena ve velkých potemnělých celcích. S tím jak se film odvíjí však tato naděje pomalu pohasíná. Neprostupná ulita postav je finálním zjištěním již definitivně uzavřená, nikoli z pocitu viny, ale z alibistické paniky nepřevzít odpovědnost, jež stojí v cestě v jejich honbě za štěstím o kterém jsou přesvědčeni, že na něj prostě mají nárok. Pochopitelně již však nikdy nenajdou naplnění i když dosáhnou svého. Na rozdíl od mnoha jiných evropských filmařských souputníků je Zvjagincev vynikající režisér, který neplýtvá slovy a vypráví obrazem. Žánrovými formálními postupy udržuje v chodu pátrací linii, kdy častokrát probouzí liché naděje. Když se pátrací tým dozví o tajném bunkru dětí v opuštěné budově, sledujeme dlouhé minuty pátrání v poničeném rekreačním centru a film nás tak navádí, že tato linie se tím pádem někam posouvá. Stejně tak když postava přijde jen tak k oknu a dívá se dlouho do krajiny, s každou sekundou budí tento záběr naději, že se náhle před ní zjeví hledaný syn. Líbí se mi režijní nápady, například když úplně cizí postava dává neznámému telefonní číslo během expozice v luxusní restauraci či nedovírající se dveře od pitevny, líbí se mi, jak ten film nepolevuje. Na maximum nejdu jen z toho důvodu, že film v zásadě řekne prvním záběrem to samé co posledním, ale možná si to ještě rozmyslím. (18.04.2018)