Stíny v ráji

Jsem čekal nějakou atypickou romanci a ona z toho vypadla celkem normální love story (která se ale liší prostředím a hlavními postavami). To ale není výtka - podle mě to byl záměr a Kaurismäki to opět natočil naprosto skvěle, má to tu jeho klasickou atmosféru, nudí to minimálně, je tu i pár vtipných scén a celkově je ten filmeček velmi příjemný. Líbilo se mi to, bylo to fajn a opět to mělo příjemnou stopáž (jako snad každý Kaurismäkiho film), akorát mi tam chybělo něco, kvůli čemu bych dal plný počet. Navíc mi chvílemi připadalo, že se to Kaurismäki v některých scénách snaží natáhnout na hodinu a 10 minut, přitom tam ty scény působily jakoby navíc. 4* (18.04.2020)

Stíny v ráji by se daly charakterizovat jako "proletářská romance" - kdyby to ovšem byla pravda. Rozhodně nejde o film o opětované lásce a označit snímek za romanci znamená buď nechápat pravidla žánru, nebo to, co se mezi ústřední dvojicí odehrává. Mám pocit, že ani sám režisér neměl jasno v tom, jaké hrdiny stvořil a kam jejich vztah směřuje. Nikander je trouba, ve vztazích nezkušený a nemotorný. Kaurismäki podobný typ později dotáhl do absurdity se Stínech soumraku. Ilona má ke vztahům velmi praktický přístup a v žádné fázi jejího "stýkání" s Nikanderem se nedostala do stavu zamilovanosti. Na začátku stála touha si užít, později pragmatický příklon k tomu, kdo jí mohl a chtěl nabídnout víc. Milenec ze střední třídy by společenský status Ilony narozdíl od bezelstného manipulovatelného Nikandera nezměnil. Závěrečnou scénu proto nelze vnímat jako tradiční happyend, minimálně pro Nikandera určitě ne. Kaurismäki se vždycky vyznačoval úspornými dialogy. Buď mu nešly, nebo je nedoceňoval. Tady dialogový minimalismus spojený s "naivním" herectvím, které režisér od svých herců tradičně vyžaduje, vede až k tomu, že postavy vystupují tak trochu retardovaně nebo aspoň dočasně "mimo". I ty nekonečné ohníčky cigaret (kouří takřka všichni a takřka všude, podobně jako v raných Fassbinderových filmech) dnes působí podivně nepřirozeně. Snímek řadím k těm Kaurismäkiho pracem, které mě nenadchly, ale ani neznechutily, a 55 % celkového dojmu považuji za adekvátní nadílku. (23.01.2021)

Stíny v ráji, hned třetí Kaurismäkiho film je snad i jeho nejlepší a nejtypičtější. (Paradoxně jsem ho viděl až jako úplně poslední, ale o to víc jsem si ho vychutnal.) Geniální romance popeláře Mattiho Pellonpää (snad jeho nejlepší role) a pokladní Kati Outinen (její první role u Kaurismäkiho!) v ponurých Helsinkách nemá jedinou chybu. Najdete tu snad úplně všechno z Kaurismäkiho klasického stylu. (16.05.2009)

Stejně jako v Dívce ze sirkárny či v Ariel se Aki Kaurismäki zaměřil na periferii. Hlavní hrdinové nejsou hvězdy se zářivými úsměvy, nedočkáme se žádných větších emocí, všechno se děje v duchu umírněnosti, převládá strohost a šeď. Přesto není příběh pouze depresivní, pod odpakdy a špínou se napovrch dostává naděje. (20.09.2017)

Pro tu esenci přicházejících 90ek, pro tu zvláštní paletu barev Kaurismäkiho obrazu, pro to, že už se takovéhle filmy netočí, pro to všechno má smysl Stíny v ráji vidět a užít si je v kině. Naivita a topornost scénáře, prkenné herectví všech zúčastněných, ale třeba i jistá těžkopádnost střihové skladby, to vše dává základ roztomilé a osobité atmosféře, skrze níž pozoruje svět vyjma Kaurismäkiho snad už jen Jim Jarmusch. 7/10 (13.06.2017)