Bohémský život

- Vypadá to, že jste muž s muzikálními sklony. - Skladatel. Píši práci zvanou: "Vliv deprese na umění."___ - Co tě štve? - Myslím, že jsem se zamiloval. - Do koho? - Nevím, ale sedí támhle.___ - Miluji tě, to přece víš, ale život je těžký. - Ano. Chápu.___ - Hlas lidu je hlas Boha. To je krocan nadívaný lanýži. - A co ta kýta skopového? - Skopové je oblíbené jídlo bohů a taky mé kmotřenky, madam Chandelier. - A co ti pstruzi? Jsou to vynikající plavci. Proplavou peřejemi tak lehce jako bychom my dnes přijali pozvání na večeři. - Tamto jsou ananasy. Jednou jsem skoro jeden snědl. - Když mluvíme o ovoci, neodmítl bych tamtoho bažanta. - Proč taková záplava potravin? - Ty nevíš? Dnes je svátek všech svatých. Velká rodinná hostina... (15.06.2014)

Aki mě zase dostal. Mě to bylo podezřelé, že film z roku 92 je černobílý. A pak tam nastoupili ti týpci. Malíř, spisovatel a skladatel. Paříž se magicky oděla do hávu padesátých let. Ženy naznaly, že od těch radši dál, smrdí frankem. A to je princip filmů, které se netváří jako veleumění ale zadřou se coby tříska do kůry mozkové. Tentokrát mě Jean-Pierre Léaud vůbec nenasral, stává se mecenášem inspirován svým vlastním portrétem. No aspoň nic nepokazil. (23.03.2012)

Je to divné, ale Aki mi připadá jako nejfrancouzštější režisér současnosti. Je až neuvěřitelné jak umí popřít svoji severskou náturu (které v jiných filmech dává plný průchod) a naladit se na melancholičtější a nostalgičtější strunu s vánkem sladké Francie a pověstného "savoir de vivre". To však neznamená, že by vznikl snímek lehký či spontánní, naopak vzniklo pomalu plynoucí dílo naplněné smutkem, deziluzí a přesto vše převyšující touhou žít. Aby byl její spodní proud zachycen, je třeba jen mít tu pravou náladu a přistupovat ke snímku otevřeně, s ochotou i trochou trpělivosti naslouchat. Naštěstí nádherné a mnohdy citační obrazy samy o sobě dokážou podmanit a napomoci vstřícnému kroku - například scéna odjezdu vlaku na nádraží je jednou z nejkrásnějších vizuálních kompozicí postmoderního filmu. (15.10.2011)

První setkání s Aki Kaurismakim a rovnou asi jeden z jeho náročnějších filmů. Úžasný bylo sledovat ty pocity a jednání těch francouzských Bohémů. Člověk si řekne, co je to za magory. No co, oni to fakt jsou magoři. Každopádně osud je nakonec stejně dostihne a je úplně jedno, jak moc ukradený jim svět kolem nich je. Kromě nich ale ještě musím ocenit tu úžasnou černobílou atmosféru uliček Paříže. Byla neskutečná radost je sledovat a hodně to atmosféře pomohlo...ještě aby ne. (13.06.2013)

Uznávám, v podstatě se jedná o jednu velkou romantizaci společenských vyvrhelů, v tomto případě prototypu „prokletých“ umělců. A je celkem jasné, že životy podobných lidí nikdy ve skutečnosti neoplývaly něčím záviděníhodným, či skutečně romantickým. V podobných případech tomu bylo často právě naopak - umění bylo kontrapunktem pro bezútěšný život umělce – i proto tvůrců s tragickými osudy (namátkou Van Gogh, Arthur Rimbaud, či Andrej Tarkovskij), vytvořili tak nádherná a povznášející díla. Ostatně v čem jiném tkví lyrika, než v tom, že posvěcuje věci každodenní a mnohdy těžké do stavu vyššího, do podoby něčeho smysluplného, výjimečného a krásného? Nejinak je tomu nakonec i v případě Bohémského života... (01.05.2017)