Bohémský život

První setkání s Aki Kaurismakim a rovnou asi jeden z jeho náročnějších filmů. Úžasný bylo sledovat ty pocity a jednání těch francouzských Bohémů. Člověk si řekne, co je to za magory. No co, oni to fakt jsou magoři. Každopádně osud je nakonec stejně dostihne a je úplně jedno, jak moc ukradený jim svět kolem nich je. Kromě nich ale ještě musím ocenit tu úžasnou černobílou atmosféru uliček Paříže. Byla neskutečná radost je sledovat a hodně to atmosféře pomohlo...ještě aby ne. (13.06.2013)

Mám rád Kaurismäkiho melancholické komedie z městského prostředí natočené na černobílý materiál. Velký problém mi ale dělá Akiho záliba v melodramatické tragice se stále více bobtnajícím sentimentem. V Bohémském životě lze najít obojí - víc si cením první poloviny, kde se komické prvky objevují ve větší míře. Druhá půle chce již dojímat. Musím podotknout, že k bohémě jsem měl vždy odtažitý postoj. Považoval jsem ji za poživačnou a pokryteckou. Ať se tvářila jakkoliv alternativně, byla závislá na měšťanském okolí, které ji živilo a poskytovalo ochranu. Snímek se dá považovat za poctu uměleckému prostředí, jehož součástí Kaurismäki byl. A je i vyjádřením úcty k jeho partnerce Paule Oinonenové, která je autorkou obrazů malíře Rodolfa. Pro mě patrně nejzajímavější je režisérova práce s prostředím. Jeho výběr interiérů i exteriérů umožňuje vytvořit iluzi bezčasovosti a propojit Paříž konce 19. století s moderní érou. Chvíli máte pocit, že se procházíte ulicemi 30. let s typickými figurkami pařížské periferie a vzápětí zastaví u chodníku moderní automobil. Celkový dojem: 75 %. (10.12.2020)

O tomto filmu mluví John Hurt v novém Jarmuschově filmu Hranice ovládání a právě jasný vliv Jarmuschových krátkých Káv a cigaret (v černobílé kameře apod.) a celého aroma jemných pofrancouzštělých poklidů a se stylem melancholií je cítit v Kaurismäkiho adaptaci románu Henriho Murgera, na jehož, spisovatelův, hrob neopomenou postavy tohoto filmu zavítat a vzdát hold. Je to ten "velice pěkný finský film, adaptace oné knihy," jak Hurt u Jarmusche odkazuje a má ve všem pravdu, protože i pes se jménem Baudelaire nebo nová skladatelova hudební kompozice jsou k tomu bonusem a dílo má svůj šarm. A tak jsem z filmu jen z jedné věci smutný, a to z mého oblíbeného herce Jeana-Pierra Léauda, neboť ten je tu taky smutný, i když výborný, ale již zestárl ve tváři:/ (15.09.2009)

Pocta životu v presvedčení, ideále. Často na hrane bezdomovectva, ale vždy dôstojne. Takíto ľudia sú často inšpiratívni už len spôsobom života proti prúdu. Tvoria to, čo musia, bez ohľadu na materiálne zázemie. Peniaze si - keď ich majú - dokážu veľmi noblesne užiť. Kaurismäki tragikomické peripetie bohémskeho okraja zachytáva štylizovane, no zároveň presvedčivo. Bez príkras a nadbytočného psychologizovania. Ukazuje, že ak ide o život, dokáže sa spoločenstvo vzdať toho, čo si váži najviac. To je už trocha idealizovanie humanity sociálne vylúčených, propagované režisérom aj v iných filmoch - vytvorenie komunity vzájomne si nezištne pomáhajúcich ľudí z chudobnejšej časti spoločnosti. Ale nakoniec: prečo nie? (30.12.2012)

Tenhle druh filmu nemám rád. Pokud je to vůbec druh. Od začátku vnímám, jak vynikající snímek to je a jak na mě rovnou tlačí depresí, tedy alespoň na mě tlačil. Vidím tu řadu extrémně silných scén během celé stopáže, nicméně jsem po necelých dvaceti minutách totálně přetlakován tou depresí a každou další scénou to do mě hustí víc a víc, až už to prostě nevstřebávám a začínám se nudit. Navíc jsem měl bohužel od první minuty v mozku jediné. Jarmusch udělal se stejnou squadrou během 20ti minut neskutečný koncert a já z nich získal daleko víc emocí. Tudíž výsledek - Bohémský život je úžasný film, ale mě udolal. Těžko hodnotit. (03.03.2014)