Bohémský život

Tenhle druh filmu nemám rád. Pokud je to vůbec druh. Od začátku vnímám, jak vynikající snímek to je a jak na mě rovnou tlačí depresí, tedy alespoň na mě tlačil. Vidím tu řadu extrémně silných scén během celé stopáže, nicméně jsem po necelých dvaceti minutách totálně přetlakován tou depresí a každou další scénou to do mě hustí víc a víc, až už to prostě nevstřebávám a začínám se nudit. Navíc jsem měl bohužel od první minuty v mozku jediné. Jarmusch udělal se stejnou squadrou během 20ti minut neskutečný koncert a já z nich získal daleko víc emocí. Tudíž výsledek - Bohémský život je úžasný film, ale mě udolal. Těžko hodnotit. (03.03.2014)

Báječný film. Hluboce dojemný a současně nesmírně zábavný - tolik vtipných dialogů v jenom filmu aby pohledal. Koukám, že je to Kaurismäkiho nejlépe hodnocený film na ČSFD, a vůbec se tomu nedivím. Je to filmařský majstrštyk par excellence, který směle každému doporučím. Mně osobně na tomto filmu přišlo mimo jiné pozoruhodné, že jsem po dobu celé projekce netušil, v jakém roce byl tento film natočen (či kdy se vlastně Kaurismäki narodil), a datoval jsem v duchu vznik filmu někam na konec 60. nebo začátek 70. let. Jaké bylo moje překvapení, když jsem na konci zjistil, že se jedná o film z roku 1992! A poslední poznámka na závěr: postava Rodolfa má ve filmu psa se jménem Baudelaire, který je uvedený i v závěrečných titulcích pod svým skutečným jménem Laika, což mi přišlo jako nejlepší vtip na konec. A nyní s úžasem vidím, že Laika má dokonce i profil tady na ČSFD - nevycházím z údivu! (06.04.2012)

Hneď na začiatok začnem miernou kritikou, aby som osvetlil, prečo nehodnotím tento veľmi pekný film plným počtom. Kaurismaki proste akoby podľa môjho názoru trochu zaspal v tretej štvrtine filmu a ten potom stratil pred dojímavým finále tempo. Inak je všetko dokonalé. Postavy, režisérova štylizácia, jeho humor, jeho uvedomelosť faktu, že nezobrazuje skutočnosť takú aká je, ale že práve osobitosť je to, čo robí kinematografiu umením. Vlastne je jedno, akú má film zápletku a že teda dejový oproti niektorým iným fínovým filmom je. Dôležitejšie je "bohémske" nasávanie života a jeho zobrazenie na plátne. Ono to skôr vyzerá ako bezdomovecké pretĺkanie sa životom, len s trochu viac glancom. Z postáv si robí srandu a zároveň ich miluje a tak by to malo panovať aj v medziľudských vzťahoch. Začne každý od seba? 90%. (21.03.2015)

O tomto filmu mluví John Hurt v novém Jarmuschově filmu Hranice ovládání a právě jasný vliv Jarmuschových krátkých Káv a cigaret (v černobílé kameře apod.) a celého aroma jemných pofrancouzštělých poklidů a se stylem melancholií je cítit v Kaurismäkiho adaptaci románu Henriho Murgera, na jehož, spisovatelův, hrob neopomenou postavy tohoto filmu zavítat a vzdát hold. Je to ten "velice pěkný finský film, adaptace oné knihy," jak Hurt u Jarmusche odkazuje a má ve všem pravdu, protože i pes se jménem Baudelaire nebo nová skladatelova hudební kompozice jsou k tomu bonusem a dílo má svůj šarm. A tak jsem z filmu jen z jedné věci smutný, a to z mého oblíbeného herce Jeana-Pierra Léauda, neboť ten je tu taky smutný, i když výborný, ale již zestárl ve tváři:/ (15.09.2009)

Bohémský život je ryzí komedie s těžko uchopitelným, inteligentním humorem, která vypráví příběh tří umělců, kteří jsou více než skutečnými charaktery, modelovými zástupci svých profesí. Velmi potěší účast dvorního Käurismakiho herce Matti Pellonpää, i Truffautova oblíbence J.-P. Léauda. Co je však na filmu ještě zajímavější je zajímavý střet několika fikčních světů, mezi nimiž snímek obratně balancuje. Svět hlavních postav odkazuje k době modernismu konce 19. století, případně i nastupující avantgardy. Samotné uskupení tří hlavních hrdinů je - jak už jsem řekl v úvodu - symboli(sti)cké a jejich život je většinu doby impresionisticky nereálný, vytržený od pozemských, přízemních starostí. Strasti hrdinů nejsou opravdu zažívány, jen proplouvají okolo anachronického vakua jejich životů. Přesto divák cítí, že všude okolo koexistuje dobově současný, běžný svět plný ryze světských a sociálních problémů. Bublina světa prvního praskne těsně před koncem snímku, když děvče malíře Rodolfa, Mimi, smrtelně onemocní a vnější a vnitřní fikční svět se prolne. V tu chvíli se umělci začnou zbavovat symbolů své bohémy (čti: symbolů vnitřního, anachronického světa), aby jí mohli zaplatit nemocenskou péči. V tu chvíli logicky mizí i komediální nadnesenost a po skončení projekce v divácích zůstává hořká stopa po nečekaném dopadu smutné a syrové reality. Možná se někdo tak neobvyklým koncem komediálního filmu cítí podvedený. Mě osobně takováhle narativní libůstka nadchla. (09.08.2011)