Bohémský život

Schopnosť uspokojenia sa v určitej fáze života a neprekročenia vlastného tieňa je nám mnohým ľuďom v určitom smere  známa. Horšie je však zapadnúť do  najspodnejších podlaží suterénu, ktoré by sme považovali časom za normu a zvykli si na ňu, presne ako "bohémsky" maliar v tomto príbehu. Kaurismäki výborne lavíruje s melanchóliou príbehu, do ktorého vkladá tiesnivý pocit márnotratnosti ako z Dostojevského postáv a udržiava pritom voľnú individualitu a subjektívnu rozhodnosť postáv. Vidí život nejednostranne a dokáže sa na veci pozerať z argumentačne obhájiteľných pozícií aj u tých, ktorých by sme radi škatuľkovali. (10.06.2021)

Je to divné, ale Aki mi připadá jako nejfrancouzštější režisér současnosti. Je až neuvěřitelné jak umí popřít svoji severskou náturu (které v jiných filmech dává plný průchod) a naladit se na melancholičtější a nostalgičtější strunu s vánkem sladké Francie a pověstného "savoir de vivre". To však neznamená, že by vznikl snímek lehký či spontánní, naopak vzniklo pomalu plynoucí dílo naplněné smutkem, deziluzí a přesto vše převyšující touhou žít. Aby byl její spodní proud zachycen, je třeba jen mít tu pravou náladu a přistupovat ke snímku otevřeně, s ochotou i trochou trpělivosti naslouchat. Naštěstí nádherné a mnohdy citační obrazy samy o sobě dokážou podmanit a napomoci vstřícnému kroku - například scéna odjezdu vlaku na nádraží je jednou z nejkrásnějších vizuálních kompozicí postmoderního filmu. (15.10.2011)

Na to, jak dlouho a hodně jsem se na Kaurismakiho Bohémský život těšil, jsem byl trochu zklamaný. Chybělo mi o něco víc humoru a o něco víc Jeana-Pierra Léauda. Matti Pelonpää jako horkokrevný albánský malíř samozřejmě nemá chybu stejně jako několik dalších dokonalých momentů – hrob Henryho Murgera, „nádraží“, závěrečný záběr nebo krátký záběr trojice bohémů v jejich autíčku se stírajícími stěrači. (13.04.2009)

Aki mě zase dostal. Mě to bylo podezřelé, že film z roku 92 je černobílý. A pak tam nastoupili ti týpci. Malíř, spisovatel a skladatel. Paříž se magicky oděla do hávu padesátých let. Ženy naznaly, že od těch radši dál, smrdí frankem. A to je princip filmů, které se netváří jako veleumění ale zadřou se coby tříska do kůry mozkové. Tentokrát mě Jean-Pierre Léaud vůbec nenasral, stává se mecenášem inspirován svým vlastním portrétem. No aspoň nic nepokazil. (23.03.2012)

Kaurismäkiho bohémský trojlístek - Malíř, Spisovatel a Skladatel - je nezapomenutelný. Viděl jsem (doteď) tenhle film jen jednou kdysi dávno předávno v kině, ale i po letech jsem si na něj občas rád zavzpomínal. Tři francouzští bohémové s finsky melancholickou duší (pardon, jeden je vlastně bohém albánský) se svérázně protloukají životem, no a o tom to celé je... Ale JAK se protloukají, to se nedá popsat, to se musí vidět... A i když jsem velký fanda herectví Mattiho Pellonpy (malíř kýčovitých ohavností), můj favorit je skladatel - skvostná je scéna jeho ležérní plavby na loďce, se sklenkou vína v jedné a kopretinou v druhé ruce, zatímco jeho družka pilně vesluje. Ale ještě víc mě pobavila jeho kakofonická moderní skladba pro rozladěné pianino a houkačku. (12.02.2015)