Bohémský život

O tomto filmu mluví John Hurt v novém Jarmuschově filmu Hranice ovládání a právě jasný vliv Jarmuschových krátkých Káv a cigaret (v černobílé kameře apod.) a celého aroma jemných pofrancouzštělých poklidů a se stylem melancholií je cítit v Kaurismäkiho adaptaci románu Henriho Murgera, na jehož, spisovatelův, hrob neopomenou postavy tohoto filmu zavítat a vzdát hold. Je to ten "velice pěkný finský film, adaptace oné knihy," jak Hurt u Jarmusche odkazuje a má ve všem pravdu, protože i pes se jménem Baudelaire nebo nová skladatelova hudební kompozice jsou k tomu bonusem a dílo má svůj šarm. A tak jsem z filmu jen z jedné věci smutný, a to z mého oblíbeného herce Jeana-Pierra Léauda, neboť ten je tu taky smutný, i když výborný, ale již zestárl ve tváři:/ (15.09.2009)

Tímto filmem jsem uzavřel svou pouť Kaurismakiho filmografií a byl to důstojný závěr celé série. Opět jsem musel obdivovat jeho schopnost vyrobit příběh na několika metrech čtverečních. Přestože se ve filmu vůbec nic neděje, není nudný a postavy jsou velmi zajímavé až zábavné. Ne každý to skousne, já měl ale pocit, že se dívám na klasiku každou minutu filmu. Musím říci, že mne víc oslovil Muž bez minulosti a Drž si šátek, Tatjano , ale tohle je třetí místo jak vyšité. (16.03.2011)

První setkání s Aki Kaurismakim a rovnou asi jeden z jeho náročnějších filmů. Úžasný bylo sledovat ty pocity a jednání těch francouzských Bohémů. Člověk si řekne, co je to za magory. No co, oni to fakt jsou magoři. Každopádně osud je nakonec stejně dostihne a je úplně jedno, jak moc ukradený jim svět kolem nich je. Kromě nich ale ještě musím ocenit tu úžasnou černobílou atmosféru uliček Paříže. Byla neskutečná radost je sledovat a hodně to atmosféře pomohlo...ještě aby ne. (13.06.2013)

První film, kde mě Kaurismäki oslovil.. Z příjemně atmosferického prostředí Paříže divákovi předkládá melancholickou a beznadějně laďenou poctu bohémství, kterou protkal velmi suchým a místy až černým humorem.. Ačkoli mi Kaurismäkiho styl pořád nesedí (herectví stále prkenné a dialogy trochu váznou - i když zde jsou postavy o něco živější než v jiných filmech tohoto svérázného Fina), do tohoto dramatu vcelku sedí.. Bohémové jsou zachyceni velmi věrohodně a jejich vnímání světa, kde krása a síla duševních prožitků je to pravé bohatství, je zde předloženo úžasně.. Vizuálně zde lze navíc zachytit pár opravdu skvostných filmových obrazů.. I tak jsem se ale místy nudil, některé pasáže byly zbytečně natahovány a jejich smysl byl velmi mlhavý.. Nakonec tedy dávám jedny z mých nejslabších 4*, které jsem kdy dal.. (21.04.2010)

Třebaže situovaný do francouzské metropole, je Bohémský život excelentní ukázkou charakteristického rukopisu předního finského režiséra. Teskná atmosféra. Dlouhé, černobílé a převážně statické záběry, v nichž nenadbývá jediný objekt. Zámlky, zatmívačky a sem tam probleskující humor. Namísto plynulého toku vyprávění osamocené výjevy (netočit Kaurismäki takto obvykle, důvod bychom mohli hledat v Murgerově literární předloze, která vycházela na pokračování jako řada epizod ze života pařížských bohémů). Prázdná místa mezi nimi si musíme doplnit sami. Herci, kteří s kamennými tvářemi odříkávají věty, jejichž sdělení je absurdně prosté a přímé („Došla mi káva, ale udělám polévku“), nikoli zašifrované v mnohoznačných metaforách. Postavy se nezdržují zdvořilostními frázemi, mluví k věci, což si lze vysvětlit jejich bohémskou povahou. Žijí pro přítomný okamžik. Jednotlivé scény jsou jako věty zbavené nadbytečného slovního plevelu. Podobný minimalismus bychom našli v díle Jarmusche nebo Bressona, k němuž Kaurismäki v jeden moment odkazuje (kapsář), Bohémský život je ale nostalgičtější a tak nějak příjemně smutný. Problémy svobodného života Kaurismäkimu neslouží k jízlivé kritice sociálních poměrů, nejsou na druhou stranu ani pohádkově zjednodušené. Režisér před vážnými otázkami neuhýbá, ani se nevyžívá v jejich rozpitvávání. Vážné je v jeho filmech přítomné stejně prostě a samozřejmě jako to nevážné (trochu v duchu Špátova „rozumem pesimista, srdcem optimista“) a záleží na nás, čemu budeme přikládat větší váhu. Na základě toho se dá závěr filmu vykládat jako definitivní rezignace na ideály, stejně jako nadějeplné vykročení novým směrem. 80% (12.03.2012)