Parazit

V podstatě bez výhrad. Velmi divácké, velmi zábavné, a přitom i velmi odvážné a relevantní pokoukání. Přesně ten typ filmu, kvůli němuž mám rád filmy a zároveň důkaz, že filmová zábava a filmové umění nejsou v opozici. Pecka tak dokonalá, že si ji nedovolila odignorovat ani porota v Cannes, kde většinou přecijen preferují jiný typ snímků. #KVIFF2019 (30.06.2019)

Úvodní hodinu mě bavila sviňská vynalézavost celé rodinky i to, jak si postupně obsadí všechny důležitá políčka na šachovnici. Pak se ale najednou skupinka do té chvíle schopných jedinců není schopná udržet na schodech vlastní zvědavosti a Parazit se pro mě zvrhne v něco, kde mě postavy přestávají zajímat (protože na sympatie se tu nehrálo a najednou jsou důležité k nějakému napětí) a i vývoj začne podivně kroutit vlastní logikou. Ale ok, sem tam film udělá dějovou odbočku, která člověku úplně nesedne, to se může stát. Pořád by zůstala famózní práce kamery a kompozice scén (zatopená ulička jednoznačně kraluje). Jenže jsme v jihokorejské kinematografii a navíc v artovce pro festivaly, takže se to celé na konci musí žánrově zvrhnout, aby si řadový divák řekl "cool" a ten náročnější mohl ocenit "jak myslej mimo rámec". A tady tomu pro mě už úplně spadnul řetěz, protože banální pointa o "chudí smrdí bohatým" má tak mimózní obrátky ve svém ztvárnění, že už mi z toho bylo jen smutno. Tak nadějný rozjezd a tak zbytečně tlačené a vynucené finále. Neberu. 50% (01.03.2020)

Nepředvídatelná thrillerová hříčka o kolizi sociálních vrstev, formálně i psychologicky suverenní jako od Kubricka. Bong Joon Ho je mistr filmové režie - od chirurgicky přesné charakterizace postav pro účely příběhu, přes jeho zasazení do zajímavého prostředí (které se téměř stává jeho další postavou), až po nepředvídatelné žonglování s žánrovými principy a zvraty, či metaforické vsuvky, které celou tu suverénně vedenou fikanost propojují podnětnými otazníky. Je to snad jediný tvůrčí sourozenec Davida Finchera, navíc kulturně exotičtější, přesahující standardy univerzální americké žánrovosti. K čemuž je ale samozřejmě potřeba taky diváckou ochotu akceptovat výrazně odlišnou logiku vyůstění konfliktů, kde jsem se - stejně jako třeba u vyústění Oldboye - zasekl. Uzavření příběhu Parazita mi přišlo nepravděpodobné, nedostatečně odůvodněné, prvoplánově vyhrocené čistě pro dodání rádoby hloubky a nějaké myšlenkové uzavřenosti. (24.12.2019)

Nejen způsobem „vniknutí“ neobvyklá, mezi několika žánry oscilující home invasion, během které se sází jen na první část rčení „Důvěřuj, ale prověřuj“. Řemeslně precizní (především kamera v interiéru moderního domu), ale jak se sestoupí hlouběji (fakticky i obrazně), začne být to podobenství vratké v kolenou. Dlouhodobě mám problém s těmi jihokorejskými filmovými konci. Jako by nevěděli jak a kdy přestat.. (25.02.2020)

„ POČKEJTE MADAM. NA NĚKOHO JSEM SI ZROVNA VZPOMNĚL. JAK SE JENOM JMENOVALA...“ /// Jinej kraj, jiný sociální drama, jiný politický postoje. Klidně by to mohla bejt divadelní hra. Odehrává se to ve dvou prostorech – v bytě a v domě. Nechybí typický střídání žánrů - satira, drama, thriller a samozřejmě horor. A to pořádnej! Osobně postrádám větší útok na emoce. S kým mám soucítit? Komu fandit? Parazitují jedni, parazitují druzí… Někdo může držet palce chudým, protože oni byli do svýho postavení dotlačeni nedostatkem pracovních příležitostí, někdo zase bohatým. Fajn je ta symbolika, kterou v sobě mají závěrečná povodeň a lidsky vypjatý finále. Postavy se chovají normálně – v rámci příběhu, samozřejmě. Ten je vyprávěnej jednoduše, je okořeněnej černým humorem a vyvrcholí propracovanou zápletkou. Je to korejská společenská satira. Jejich pohledem je třeba chápat ekonomickou nevyrovnanost a děsivou propast mezi bohatejma a chudejma. /// NĚKOLIK DŮVODŮ, PROČ MÁ SMYSL FILM VIDĚT: 1.) Náš dům navrhoval architekt Namgoong. 2.) Líbí se mi odér suterénu. 3.) Chci zbavit synka narozeninovýho traumatu. 4.) Thx za titule „Kvrmbebzable99“. /// PŘÍBĚH **** HUMOR * AKCE ne NAPĚTÍ * (28.09.2019)