Tvář

Pěkné; nemilosrdné i zábavné. Potřebné! Bohužel mi nějak nejde přes prsty ,,originální". Už název je od Bergmana, první scéna je v podstatě Český sen. I ten příběh o muži, co se smiřuje s novou tváří, jsem jistě v nějakém noiru viděl. To je ale jen drobná vada na kráse. Pokud se zeptáte, zda vyrazit na Tvář do kina, odpovídám: určitě ano. Jednak proto, že je dobré tento snímek podporovat (protože bude celá řada lidí, co ho budou nenávidět). A pak také proto, že možná naznačuje, kam by se mohl vyvíjet evropský umělecký film. Artový, a přece srozumitelný. Temný, ale přesto neobyčejně vtipný. Asi jako projížďka na koni při západu slunce za zvuků Gigi D´Agostina. (17.08.2018)

Pokrytectví mnoha katolíků, včetně kněžích, a mnoha vesničanů. Myslím si, že obecně, nejen v Polsku. Město je přece jen anonymní a lidé si tolik nevšímají odlišnosti jiných. Na vesnici vidí každý každému do talíře a mohou se naplno projevit vlastnosti jako závist, nenávist a pokrytectví. Hlavně se všichni společně setkávat každou neděli v kostele, včetně velebného pana, že ano. Tento film odpovídá mým zkušenostem s podobnými situacemi, proto hodnotím maximem. Za odvahu autorů. (14.03.2020)

Já jsem strašně rád, že Polská kinematografie dostává v našich kinech stále větší prostor, protože má publiku co předávat ať už emoce, smích nebo opravdu skvělé herecké i filmařské výkony. To se týká i filmu Tvář. Nejde ani tak o vyobrazení polské společnosti, ale o způsobu jakým se v tomto filmu společnost vyobrazuje a Jacka mě lidsky hrozně líto, prostý kluk se srdcem na správným místě a dostával to tam dost sežrat. Hlavně mě nikdy nepřestane fascinovat, jak dokážou být ženský chladný a bezcitný. Tohle mám momentálně v hlavě nejvíc, postavu Dagmary je to opět další důkaz, že ženám nerozumím a opravněně se jich bojím. Dal bych asi i pět, ale některé scény si Małgorzata klidně mohla odpustit, jako třeba hádku na hřbitově, to je už dost ohraný téma a i bez ní je jasný, co člověk sleduje za lidi. (19.09.2018)

Upřímně, ta touha smát se chybám vlastního národa a zároveň si nad jeho neduhy hořce zabrečet, zanadávat, a pak to všechno spláchnout - dle vkusu - pivem, slivovicí nebo zubrowkou, je něco, co máme s Poláky společné. Malgorzata Szumowska se krutě i laskavě vrhá do polské kotliny, v níž si podává jednu lidskou neřest za druhou. V jedné polské vesnici se při stavbě ještě většího Ježíše, než ční nad Riem, těžce zraní Jacek - místní metalista, jenž se tím pádem stanem prvním Polákem s novým obličejem. Operace se sice zdaří, je však jasné, že už nikdy žádným krasavcem nebudem. Což on nese hrdě a statečně, do té doby, než mu jeho okolí nastaví drsné zrcadlo. Jackův život je tak rázem topen v lidské malosti, omezenosti a povrchnosti. Pan farář přestává zvládat vykládat Bibli a poskytovat uvědomělé rady a Ježíš hledí špatným směrem. Szumowská však nekritizuje, nechává diváky se smát, zoufat a poznávat ve filmu svoje vlastní chyby i životy. Ať už jsme z malé vesnice nebo velkoměsta... Až dokumentární záběry nechávají vyniknout geniálním maličkostem, z nichž je celá zpráva snímku seskládána, a výborné herecké výkony všech představitelů jim dodávají jasnou linii. Nechápu, jak se Malgorzatě povedlo všechno takto skvěle vybalancovat, každopádně si za to zaslouží obrovský obdiv. (23.09.2018)

Šedivá realita v které probíhají zabijačky, slaví se Vánoce a slavnosti církve , říkají rasistické fórky Tělesně postižený muž stojí nad duševně pokřivenou společností. Okolní reakce na něj jsou silné. Tvář je obrazově silná a sděluje symbol útěků za svobodou z omezených zapadákovů. Syrová bizarnost pocitově zabírá, místo je to až na hranici černého humoru. (30.03.2019)