Janička

Na úrovni studentského filmu by si člověk řekl, že to jsou přece věčně nalitý mláďata a tak si prostě chtěj dělat prdel z normálních lidí. Jenže on to točí už x filmy provažený režisér. Kde nic není, ani smrt nebere. Hrůza všech hrůz. Člověk se modlil, aby do tý malý kurvy uhodil blesk a tím film předčasně ukončil. Ani za mák nerozumím těmto počinům a serou mě ti, kteří se o to snaží a zvyšují hodnocení na úroveň naprosto filmu neodpovídající. Škoda, že nejsem Spáčilová, abych odcházel v půlce představení. Každopádně odpad jako varování dát mohu. (08.10.2017)

Bože. Ach ano. *** Jeannette aneb o dětském životě a rozjímání Jany z Arcu nenapodobitelný muzikál, zjevení hudebně rozpjaté mezi žalmickým metalem, dětsky andělským vyzpěvováním a pastýřsky něžnou lidovou operou, vtělené v pásmo mistrovsky nasnímaných výjevů, uhrančivě vybočující choreografie a hlasových a hereckých projevů neherců, v meandrovitý proud stříbřité řeky Mázy, ryzích myšlenek a naléhavých sdělení. Forma tu jen rozsvobozuje a umožňuje uvolnit se k autentickému vnímání a prožití příběhu o pochybách, strachu a přijetí odpovědnosti za svůj život a osud. *** Kinematografie tryskající v ryzí podobě a čistém souznění s vyššími záměry. Méně to vychválit nelze, byť - jako ostatně všechna díla Bruno Dumonta -, doporučit mohu jen vyvoleným s vnitřně naladěnými přijímači a nezanesenými kanály. (Pro ty, kdo dokázali ocenit kouzlo Manuliho Legendy o Kašparu Hauserovi, je tohle šťastně shůry spadlá povinnost.) *** Ale Bože, ach ano. Děkuji. (Poprvé viděno ve Světozoru, 2017. Podruhé JitkaFest, 2022.) *~ (28.04.2018)

Současný vrchol festivalového high conceptu. Zatímco "Líná zátoka" byla ještě koherentní žánrová fraška, "Janička" je čistě anarchistická ptákovina, která kašle na zažitá pravidla a poučky kinematografie. Muzikál odhalující debilitu muzikálů tím, že rezignuje na výpravu, střih a rytmickou choreografii, se prolíná s náloží fatalistických proklamací o víře, historii a nacionalismu, zatímco se tu a tam objeví něco nosného, co záhy vystřídá samoúčelná prdlost. Pánbíčkářská Hvězdná pěchota z Francie hledá SuperStar posouvá Dumontovo trollení ještě za předchozí hranici cíleného výsměchu festivalovému publiku, jaký si předtím dovolil jen Takeši Kitano. Ať už divák na projekci zůstane, nebo odejde, jedná se o porážku i výhru současně. A samozřejmě, kdyby pod filmem nebyl podepsaný věhlasný autor, bavili bychom se o provokacích, nebo jen o fiasku? Doufám, že příští Dumontův počin bude sci-fi s real time animovanými hovny; premiéru v Cannes má rozhodně v kapse. (02.07.2017)

Není to zdaleka dokonalé, ale můžu celkem poctivě říct, že jsem nikdy nic takového neviděl. Retardovaný muzikál plný úvah o svrchovanosti Boha a superioritě francouzského krále, se zjeveními, které spouští salvy smíchu tak mocné, že lidi padají ze sedadel, herci se skvělým vokálním projevem, ale strašlivě prkenným herectvím a pohybovými kreacemi, jeptišky, jež headbangují s takovým zápalem, že jim padají plachetky z hlavy, rap horší než od Leoše Mareše a zcela statická kamera, která nás nechává kochat se francouzskou přírodou a všudypřítomnými ovcemi. Kdo nevěří, ať tam běží. (07.08.2017)

Dvouhodinový "WTF moment," aneb návštěva na vánoční besídce ve francouzském ústavu pro slabomyslné. Jak točit muzikál, když nikdo neumí hrát, tančit, ani zpívat (pravda... zcela jako v nějakém amaterském filmu)? Po třiceti minutách falešného zpívání jakýchsi náboženských písní jsem si myslel, že nepřežiju už ani deset minut, ale pak jsem přijal koncept filmu, a začal se chlámat pokaždé, kdy někdo začal "tančit." V nefestivalovém světě je tento počin slepá větev evoluce, ale festivaloví (nebo festivalovým snímkům uvyklí) diváci k tomuto Dumontovu výlevu budou přívětivější. Zvláště pokud před projekcí také již něco vylívali (do sebe)... (08.10.2017)