Hello, Dolly!

Nebudu předstírat, že jsem od Hello, Dolly vzhledem k hodnocení, které tento film provází, nečekala více. A nebýt úžasné scény v restauraci, kde konečně zazní titulní píseň, asi bych šla po průměrném hodnocení. Nicméně ta ona jediná scéna je svou velkolepostí, svou choreografií a svým úžasným zapojením Louise Armstronga jedinečná až nezapomenutelná. [Glasgow Film Festival 2012] (29.02.2012)

Že byl Gene Kelly perfekcionistický šílenec, to jsem věděl. Ale že byl ještě k tomu megalomanský šílenec, to jsem se dověděl až teď:) Jistě, divadelní předloha byla už tehdy obrovský hit (10 cen Tony, to překonali až Producenti v roce 2001!) a 20th Century Fox nechtěli nechat nic náhodě, ale přesto - filmové muzikály už v té době měly éru své největší slávy za sebou, a tak gigantickou výpravu jako tady jsem v žádném starším filmu podobného ražení neviděl (snad se shodneme, že Vojna A Mír opravdu srovnávat nejde:)). Nejde jen o běžný ruch na ulici New Yorku roku 1890, o skupinová taneční čísla, ale zejména o scénu přehlídky cca v polovině filmu. To Vám prostě MUSÍ spadnout brada. Barbra Streisand zpívá a hraje jako o život, Walter Mathau dohání svým herectvím, co mu schází v hrdle, no a sluší se připomenout, že další hlavní roli má Michael Crawford, pozdější první Fantom Opery;) Marianne McAndrew je rozkošná, další dámy také, a říkáte si, co by vlastně mohlo dopadnout špatně, když kameru, hudbu i scénář mají na starosti ostřílení profesionálové - vycházející navíc ze zmíněné bomby, která srovnala Broadway se zemí. A to je právě kámen úrazu, respektive jablko sváru mezi obdivovateli a haniteli Hello, Dolly! Na příběh se můžete dívat z více úhlů - jako na operetní historku poplatnou původní frašce už z roku 1938, nebo na příběh silné ženské hrdinky, vyzbrojené těžkým arzenálem šarmu, vtipu a vyřídilky. A podobně to platí pro další věci - taneční čísla jsou velkolepá, ale tanečníci se záměrně pohybují v absurdně dětinských a přehnaných pózách, že to místy vypadá jak přenos z výročního plesu Ministerstva švihlé chůze:) Je to obdivuhodné, ale někomu tenhle komický záměr může přijít směšný až odpudivý. Já jsem se po chvíli uvažování přiklonil k obdivu k práci choreografů a řekl si, že to vlastně dokonale pasuje k řachandě a pitvoření, které se v jednotlivých scénách (bez urážky) odehrává. A byť vyústění příběhu je takové trochu WTF, jsem ochoten si říct, že Dolly Leviová byla mistryní v nasazování brouků do hlavy, a koneckonců Efraim Levi musel podle jejího vyprávění být naprosto dokonalý chlap, takže jí prostě přejete, aby jejímu smutku byl konec (a to není spoiler, svoje úmysly Dolly odhaluje už v úvodní scéně;)). Takže i když by film mohl naprosto v pohodě být o dvacet minut kratší (a Zpívání V Dešti bylo kratší skoro o tři čtvrtě hodiny;)), a stejně by byl napěchovaný umem tanečníků, hudebníků i choreografů až až, a na ději by se to nijak nepodepsalo, dám 80%. Ale je to hlavně zásluha Barbry Streisand, která mě dokázala přesvědčit, že by její Dolly mohla dokázat vládnout celému světu, nejen New Yorku nebo Yonkers (BTW to místo fakt existuje, a má dnes asi 200 000 obyvatel:D ). Ale naprosto chápu všechny, kdo tenhle film odmítají jako přeplácanou a příliš dlouhou šaškárnu. (21.06.2020)

Taky tě zdravím, Dolly, ale asi nebudeš mým hodnocením moc nadšená. O mě je všeobecně známo - :) -, že muzikály v oblibě zrovna nemám.. někde někam přijde, roztančí všechny okolo a pak s něma vesele poskakuje, zpívá, raduje se - to není nic pro mě. Hello, Dolly není žádnou muzikalovou výjimkou - hezké kostýmy, skvělá hudba, povedené herecké výkony a rozmanité taneční kreace do nichž je vložen jednoduchý děj, při kterém se občas trochu zasmějete nějaké té lepší hlášce. Hasta la Vista, Dolly.... (27.01.2008)

Hello Dolly je přestřeleně melodramatický, sentimentální, načinčaný kýč. To v podstatě platí pro většinu slavnějších muzikálů té doby, ale Hello Dolly navíc nemá ani nějak extra zajímavý příběh či sympatické postavy. V podstatě jde jen o to, zda se několik párů dá dohromady, to vše opět natažené na dvě a půl hodiny. Navíc Matthau vypadá otráveně a hraje příšerného bručouna a cukrblikující, afektovaná a přehrávající Streisandová hrající příšerně všetečnou a vlezlou ženskou si mé sympatie taky nezískala. Jejich láska v podstatě neexistuje a není divu, když se ti dva nemohli v reálu vystát. Abych jen nekritizoval, výprava je místy opravdu úchvatná a některé taneční čísla dechberoucí - ať už vystoupení v Central Parku nebo famózní vystoupení číšníků. Titulní písnička je slavná, i když Louis Armstrong se tady jen mihne a zpívají ji jiní. A nakonec ta dvojice příručích a jejich lásky mě byla celkem sympatická, mnohem víc než hlavní pár. Nicméně jsem rád, že v sedmdesátkách tyhle kýčovité muzikály skončily a na jejich místo přišly civilnější věci typu Pomáda nebo Horečka sobotní noci. (21.10.2022)

"90% lidí na tomto světě jsou blázni a my ostatní jsme ohroženi nákazou." Walter Matthau v muzikálu, to je něco jako lední medvěd na Tahiti nebo Karel Gott v tramvaji. Nepravděpodobné, ale zábavné. A je to vlastně hlavní důvod, proč se mi Hello, Dolly! líbí, jinak totiž patří ke slabším muzikálům, které se často - a vcelku právem - zesměšňují. Pro zajímavost - zkuste si pustit scénu, kde Barbra Streisandová zpívá titulní song, obklopena křepčícími číšníky, a hned potom začátek filmu Smrt jí sluší. Udělejte to a zkuste najít deset rozdílů. :o) Výprava a kostýmy v Dolly vypadají jako ze šlehačky a marcipánu, usměvaví sboristé extaticky skotačí v křečovitých pozicích a písně většinou nikam neposunují děj, naopak ho zdržují a texty duplikují informace, známé z předchozího dialogu. Sebestředný idol transvestitů rozběsnil i pověstně hodného Waltera ("V mém nejmenším prdu je víc talentu než v ní celé!"), jako by nestačilo, že ho Gene Kelly přinutil zpívat a ehm... tančit. No vidíte a přesto z Hello, Dolly! dýchá taková ta starosvětská harmonie, kterou mám na filmech starého Hollywoodu rád. 70% (27.07.2006)