Teheránská tabu

On ten film je nejsilnější v takových drobnostech, jedna věta, záběr. Příběhy, které mají jasnou společnou pointu celého filmu. Člověku někdy až hlava nebere, že žena musí mít souhlas manžela na práci, jinej svět prostě, ale mně není příjemný. Nechci aby to vyznělo směrem k Iránu jen negativně, například jeden detail filmu je záběr na oddělené metro žen od mužů, tohle podle toho co jsem slyšel zrovna ženy v Teheránu kvitují a určitě nejedna česká holka zažila jak v metru kde bylo tak volno, že by si mohli nastoupit všichni zaměstnanci Agrofertu se na ní lepil nějakej slizoun což holkám v Teheránu nehrozí. Nechci tady dělat advokáta režimu, který se neslučuje s ničím v co věřím a vyznění filmu jsem vnímal velmi silně, jen prostě my jsme pitomej národ a hned máme ve všem jasno a na všechno škatulku. Škoda, že vyprávění v první části působilo nepřehledně a až po delší chvíli to začalo zapadat, takže pokud chceš sílu, musíš mít s filmem trpělivost, ale dám čtyři i když bych si přál aby film vidělo především iránské publikum. (06.06.2018)

Nepříjemně nevyvážené, mírně zavádějící a stroze černobílé, leč forma poutavá a relativně solidně vypointované. Ale šokující či jakkoliv objevné v žádném případě. Trošku mi příjde, že tvůrce je hodně zhrzelý reformista, který poněkud zapomíná na vícevrstevnatost reality. 5/10 a zklamání, šeď a průměr. (21.06.2018)

Mozaikovité vyprávění se skládá až příliš pomalu, takže výsledná katarze pro mě nebyla tak silná, přestože se snímek v průběhu rozjede. Během toho se představí několik postav, které se ničím neodlišují a snaží se co nejlépe žít svůj vlastní život. Sice se dopouštějí chyb, ale je to především režim, kvůli kterému se jim nedýchá svobodně. Některá kritika (postavení žen, sexualita) je proti němu namířena přímo a otevřeně, ale objevuje se proti němu také plno skrytých podtextů a scén, které ukazují komplikovanost a rozsáhlost situace, což filmu dodává hloubku. A rotoskopie pro mě byla spíš ozvláštněním, než že by mě vyloženě v táhla. 3,5* (Brno, kino Scala) (28.06.2018)

Tři ženy ztracené ve velkoměstě, světě mužů a islámských pravidlech. Tři hrdinky řešící každodenně jak přežít v životě, který si nevybraly. Ali Soozandeh se však nesnaží z těchto žen dělat nereálné superpostavy, které jdou až za hranice uvěřitelného a naopak nechává diváka sledovat starosti každodenního významu - jak žít jako svobodná matka, zda lze uniknout z okovů reality manželovy rodiny a jestli je vůbec možné vůbec uniknout z tohoto světa jinak než skokem z nejvyššího patra svého domu. Mužský svět se pak v kontrastu jeví jako mnohem zábavnější a zajímavější, i když i v něm, slovy jednoho z hrdinů, "tě můžou pověsit pro nic za nic". V té vší krutosti však Soozandeh spolu s postavami nachází také střípky humoru, ať už při cestě dvou mladých mediků pro "novou" panenskou blánu, nebo provokativním telefonátu mladému domovníkovi. Ten však také nezůstává bez následků. A právě v tomto jemném humoru uprostřed zvrácenosti společnosti je největší síla jednotlivých hrdinů i filmu samotného. Spolu s tím nepřestává fascinovat rotoskopie, ač se můžeme bavit, jak moc nezbytná konkrétně pro tento film byla. Nakonec tak tedy jediné, co lze snímku vytknout, je zbytečnost snahy dostat postavu malého syna jedné z hrdinek do popředí snímku a snad i určitá přehnanost krutosti dnešního Teheránu. (23.07.2018)

Svírá se mi žaludek z uvědomění, že o jednotlivcích, kteří zažívají takové formy dusivé a tragické nespravedlnosti a nerovnosti, lze každý den po celém světě sepsat desítky a stovky tisíc podobných a bohužel i mnohem horších svědectví. A děsí mě tendence takové strukturální problémy bagatelizovat nebo je pod tíhou zkušenosti rezignovaně vnímat jako nepřekonatelnou součást každodenního života. Někdy bych chtěl, aby existoval bůh. (13.07.2019)