Teheránská tabu

Chvíli mi trvalo, než jsem si zvyknul na to, jak tu tvůrci rozkrývají celou řadu sexuálních tabu u muslimů obecně. Možná i proto natočili podobně laděný film za rakouské a německé peníze. V Íránu by jim za podobné rouhání nejspíš pověsili koule do průvanu. Po chvíli jsem si ale na něco, co mi u této kultury příliš nesedí, nakonec zvykl a začal si užívat běžné, ale zároveň jedinečné a smutné příběhy lidí uprostřed Teheránu. Ty se snaží zapůsobit, což se jim daří, ale brzdí je celá řada lidí, kterým chybí špetka lidskosti. Závěr filmu mě totálně sejmul, že jsem neměl slov. Ve spojení obrazu a orientální hudby se stalo to, že mi bylo vysloveně smutno. Důkaz, že i v Teheránu žijí lidé jako my, kteří ale chtějí žít život jako my, ale přitom jsou ovlivňováni tradicemi a pravidly, které u nás nikdy nikdo nepochopí a ani kolikrát chápat nechce. (09.03.2018)

Trefa do černého. Neoddiskutovatelně nejsilnější zážitek z Febiofestu 2018. Výborně sladěný obsah i neotřelá forma. Tohle zobrazení mladé generace Íránců zbavených jakékoli iluze o poměrech ve společnosti a jejich každodenní střetávání s pokrytectvím a zkažeností svého okolí se ajatoláhům určitě líbit nebude. Na prvotinu jde o překvapivě vyzrálou věc, z filmu je znát, že pro zúčastněné nešlo o běžný projekt nebo dokonce zakázku, ale že to byla osobní záležitost, do které chtěli vložit to nejlepší. Protože Teherán tabu vznikl v zahraničí, nemusí dělat kompromisy, opatrně našlapovat a pouze naznačovat tam, kde by člověk nejraději křičel hněvem. Snímek s jízlivým sarkasmem líčí, co se skrývá za fasádou oficiální silně konzervativní náboženské morálky. Musím ale varovat - nečekejte komedii. Je to vlastně hořké depresivní vyprávění o lidech, kteří jsou lapeni do pasti předsudků, tradic a restriktivních pravidel natolik, že se v ní cítí nešťastní, a v nejlepším případě volí cestu úniku z toho, co považují za vězení. Celkový dojem: 95 %. (20.03.2018)

Za mě filmové překvapení. Vyrazil jsem na premiéru díky milému daru s tím, že vlastně ani nevím, co mám očekávat. Nijak jsem se nepřipravoval, a tak jsem zjistil, že se jedná o animovaný snímek až při příchodu do kina. Animace připomíná (a možná je) rotoskopii, což je za mě OK. Takové něco mezi filmem a uměleckou animací. A tady to funguje hezky, dává to prostředí čistější vzhled, ubírá detailům a pomáhá se soustředit na jemné detaily filmu. Kromě trochu zmatečném začátku, kde nebylo úplně automatické se zorientovat která je která a kde začíná ta a ona dějová linie, si to sedlo a já tak mohl sledovat velmi zajímavou sondu do světa, kde rovnost mezi muži a ženami existuje nejen domněle, ale opravdu a na každodenní bázi a kde se o spoustě věcí rozhoduje podle osobní preference a ne dle nějakých pravidel a spravedlnosti. Taková středověká společnost v moderním světě, a osudy lidí, jenž nejsou zdaleka na jejím vrcholu, ale spíše ve střední až spodní vrstvě. Příběhy jsou silné, poutavé a jak byl začátek nepřehledný, tak konec je velmi uspokojivý, svou "realističností", vzhledem k okolnostem. (15.06.2018)

Celé originálne spracovanie dodalo filmu na originalite a v takej skoro komixovej animácii dýcha prízrak smutnej reálnej doby. Úvodná scénka, v ktorej si štetka vezme do roboty svojho syna, zamrazí. Tehran Taboo sa pýši bezpochyby originálnym námetom i spracovaním animačnou metódou rotoskopie, ktorá okorenila aj českú snímku Alois Nebel. Animácia uberá filmu na reálnosti len nepatrne a preto je Tehran Taboo vskutku nevšedným zážitkom, v ktorom nahliadneme na odvrátenú stranu iránskej metropoly Teheránu a zistíme, že bez ohľadu na krajinu, v ktorej sa mladá generácia narodila, túži vždy po podobných veciach. Nemožno ani opomenúť hercov, ktorí síce pôsobia kresleným dojmom, ale role si skutočne zahrali a navyše veľmi dobre. Tehran Taboo je pomerne napínavá poviedka o živote a hlavne prináša do sveta kinematografie opäť niečo nové. (09.09.2019)

Mám pocit, že tomu hodně (ne)pomáhá zvolená forma. Díky ní získávají Teheránská Tabu na snové atmosféře a spousta neduhů zůstává skryta pod ní. Snímek ale ze stejných důvodů ztrácí i velikou část ze své naléhavosti. Nepůsobí jako by byl ukotven v aktuálním čase a nějakém jasném prostoru. Co se zvolených témat týče, je dobré, že nejsou většinou šokující a ani autoři nemají ambice výrazně útočit a burcovat. Většina věcí je podána věcně a postavy je řeší podobně jako další životní rutiny. Celé je to zabaleno do naprosto běžných životů ne úplně průměrných lidí žijících v životem tepající íránské metropoli a působí téměř jako běžné hořké drama, které seznamuje diváka se stinnými stránkami jedné části světa. (10.05.2019)