Šest žen pro vraha

Giallo snad ani nemohlo odstartovat lépe. Blood and Black Lace je vlastně vcelku prostý whodunit příběh, ale díky režijnímu uchopení Maria Bavy se z něj stala nesmrtelná žánrová klasika, která se navíc na konci po odhalení vraha přehoupne až do antické tragédie. Na kýble krve bylo ještě brzy, ale filmu bohatě stačí podmanivě hutná atmosféra a umně strukturovaný děj, aby dokázal zaujmout. Při druhém zhlédnutí mě to bavilo ještě víc a tu pátou hvězdu nepřidávám snad jen kvůli té rozvláčné předfinální fázi, kde film na malinkou chvíli ztratí dech. Jinak jde ale o naprostou pecku a silný stavební kámen, na kterém stojí základy giallo žánru. (12.03.2020)

Má zřejmě první ochutnávka gialla se opravdu povedla a já se nechal okouzlit tímto temným světem "barevné hrůzy", černých rukavic a vražedného napětí. Šest žen pro vraha sice neoplývá bůhvíjak složitou zápletkou, ale ta specifická atmosféra opravdu vyváží vše, co by člověk jinak považoval za nedostatky a v důsledku toho si na žádný ani nemůžu vzpomenout, jsa právě obluzen tím, co giallo dělá giallem. Každou vraždu dává Bava divákovi vychutnat a pohled do očí obětí nabízí skutečnou hrůzu a já smekám před herectvím všech zdejších zavražděných a možná i Bavovým puntičkářstvím v této oblasti, opravdu vypilováno k dokonalosti. Různobarevné filtry dávají napínavým scénám další rozměr a záběry na ruce v černých rukavicích mi ze zad doslova dělaly Arktidu. Giallo se po tomto zážitku asi stane mou další filmovou závislostí a to i přes to, že jsem na začátku trochu kecal, několika nepodstatných nedostatků jsem si všiml, ale nechám si je pro sebe, snad jen to odhalení vraha mohlo být kapku epičtější. (14.12.2013)

Jestlize v The Girl Who Knew Too Much stvoril Mario Bava novy subzanr, v Blood and Black Lace prakticky definoval jeho pravidla. Vrah, skryvajici svou tvar za bilou maskou, zabiji sve obeti rozlicnymi predmety (samozrejmne ma cerne rukavice), je dostatecne brutalni a mnozstvi indicii postupne ukazuje na vetsinu vystupujicich postav. Oproti svemu predchozimu giallu se Bava jeste zlepsil na vsech frontach, ale nejvyraznejsi je to jiste u vizualniho zpracovani. Prechod k barve mu umoznil hotova kouzla (neco takoveho lze najit jen u nejvetsich pecek Daria Argenta) a pohled na vrazdu ve starozitnictvi a ji predchazejici honicku je naprosto uchvatny. Jednou z mala slabin je dost nepresvedcivy herec v roli inspektora, ale to je opravdu jen miniaturni vytka. Giallo! (01.06.2005)

Druhý ze svaté trojice kousků pokládajících v 60. letech v Itálii základy giallo žánru. Naivní scénář a herecké výkony v nádherném a hustě atmosférickém vizuálním balení (už jen ta luxusní úvodní titulková sekvence!), o které se stará vynalézavá kamera, stylové lokace, precizní barevné svícení a krásky svižně servírované tajemnému vrahovi. Ten na ně jde poněkud nenápaditě holýma rukama, což oproti elegantnímu máchnutí blýskavou břitvou působí místy trochu upoceně. Odhalení jeho identity už dneska ze židle nenadzvedne (svůj podíl na tom má i fakt, že film postrádá nějakou hlavní postavu a není s kým jít příběhem a o koho se bát), ale je zajímavě dohráno a každopádně vrhá stín na už tak překombinované odhalení v následujícím Argentově PTÁKU S KŘIŠŤÁLOVÝM PEŘÍM. Hitchcock se při pohledu na to, jak ho taloši zuřivě naivně kopírují, musel hodně nasmát. (28.01.2014)

Dôkaz, že Mario Bava je pre talianske giallo niečo podobné, čo Hitchcock pre americký thriller. Zároveň naozaj relevantná snímka pre dejiny kinematografie v širšom spekte. Je tu stále cítiť vplyv amerických thrillerov, ku ktorým Bava dodáva výtvarné poňatie, ktoré sa stane typické pre talianske giallo/horrory v nasledujúcej dekáde (mladší kolegovia Argento, Fulci, Martino,... ho dotiahnu do dokonalosti) a zároveň ho môžeme chápať aj ako jeden z kľúčových proto-slasherov. V skratke - Bava si nakrútil málo známe európske Psycho. (19.01.2022)