Šest žen pro vraha

Jestlize v The Girl Who Knew Too Much stvoril Mario Bava novy subzanr, v Blood and Black Lace prakticky definoval jeho pravidla. Vrah, skryvajici svou tvar za bilou maskou, zabiji sve obeti rozlicnymi predmety (samozrejmne ma cerne rukavice), je dostatecne brutalni a mnozstvi indicii postupne ukazuje na vetsinu vystupujicich postav. Oproti svemu predchozimu giallu se Bava jeste zlepsil na vsech frontach, ale nejvyraznejsi je to jiste u vizualniho zpracovani. Prechod k barve mu umoznil hotova kouzla (neco takoveho lze najit jen u nejvetsich pecek Daria Argenta) a pohled na vrazdu ve starozitnictvi a ji predchazejici honicku je naprosto uchvatny. Jednou z mala slabin je dost nepresvedcivy herec v roli inspektora, ale to je opravdu jen miniaturni vytka. Giallo! (01.06.2005)

Za ten rok co uplynul od natočení Girl Who Knew Too Much ušel Bava dlouhý kus cesty. Už se objevují pro giallo typické atributy (černé rukavice, maskovaný vrah - Rorschach by záviděl, explicitní násilí, krásné modelky, krev, zacházení s ženskými postavami obecně), vizuál je dokonalý (a Argentova pozdější inspirace očividná), kamera lahůdková, příběh je adekvátně zamotaný a napínavý, gore se nekoná a film je barevný. A barva Bavovi zatraceně sluší. (31.08.2009)

Bravurní giallo v jeho nejranějším období. Mario Bava si tu s červenou, žlutou a fialovou barvou vyhrává neuvěřitelným, v těch časech nevídaným způsobem. Maskovaný zabiják je viděn od samého začátku a až nečekaně často, vyniká skvělou maskou a při vraždění hýří nápady. Narozdíl od ostatních žlutých hororů tady není místo pro vatu, a detektivní vložka nepřekáží. Pořád se něco děje, a divák se má stále tak na co koukat. Do toho stoupající napětí, jedna nervy drásající honička, bezvadná kamera, pestré syté barvy a nádherné ženy, kterým to sluší i po smrti. EDIT: po bližším prozkoumávání subžánru musim dát za plný kotel, tohle je nedostižná klasika! (25.02.2011)

Má zřejmě první ochutnávka gialla se opravdu povedla a já se nechal okouzlit tímto temným světem "barevné hrůzy", černých rukavic a vražedného napětí. Šest žen pro vraha sice neoplývá bůhvíjak složitou zápletkou, ale ta specifická atmosféra opravdu vyváží vše, co by člověk jinak považoval za nedostatky a v důsledku toho si na žádný ani nemůžu vzpomenout, jsa právě obluzen tím, co giallo dělá giallem. Každou vraždu dává Bava divákovi vychutnat a pohled do očí obětí nabízí skutečnou hrůzu a já smekám před herectvím všech zdejších zavražděných a možná i Bavovým puntičkářstvím v této oblasti, opravdu vypilováno k dokonalosti. Různobarevné filtry dávají napínavým scénám další rozměr a záběry na ruce v černých rukavicích mi ze zad doslova dělaly Arktidu. Giallo se po tomto zážitku asi stane mou další filmovou závislostí a to i přes to, že jsem na začátku trochu kecal, několika nepodstatných nedostatků jsem si všiml, ale nechám si je pro sebe, snad jen to odhalení vraha mohlo být kapku epičtější. (14.12.2013)

Sei donne per l'assassino je krásné giallo, které se může pyšnit svou hrou barev a světel, což je zde využito opravdu bezchybně. Mario Bava mě už jednou potěšil svým debutem Maska démona a zde opět skóruje. Délka je velmi ohleduplná a vraždy přímo skvělé. Vrah působí hodně děsivě a i když je jeho totožnost odhalena ještě celkem brzy před koncem snímku, hra nekončí a finále je velmi dobré. Šest žen pro vraha je prostě výborné giallo z šedesátých let, z kterého jistě hodně tvůrců později čerpalo. Byl jsem spokojen. (20.10.2011)