Stíny a mlha

Kdo jsme? Kam směřujeme? Ke komu vzhlížíme? Co nás žene kupředu? Proč se chováme dle určitých zásad? Ptá se v pořadí dvaadvacátý film Woodyho Allena. Odpovědět si musíte sami. Při sledování Stínů a mlhy jsem si několikrát vzpomněl na své první seznámení s Annie Hallovou. Na film, který mi byl svou náladou, svými myšlenkami blízký jako do té doby žádný jiný. Stíny a mlha si mne na svou stranu získávaly po malých krůčcích, velice opatrně, ale výsledný dojem z nich byl srovnatelný. Ze všech Allenových filmů jde nejspíše o ten druhý nejnevšednější (hned po Vzpomínkách na Hvězdný prach), druhý nejfilozofičtější (po Zločinech a poklescích), nicméně první v kvalitě kamery, jež v rukou Carla di Palmy vytváří dlouhé nepřerušované záběry, založené na expresivní hře všudypřítomné mlhy a stínů. Je velice obtížné odhadnout, jakým směrem a v jakém žánru se bude celý příběh odvíjet. Pomatený židovský úředníček pobíhající potemnělými interiéry, které nevyvíjejí přílišnou snahu tvářit se jako skutečné ulice, s prostřihy do cirkusu a nevěstince, mi příliš neimponoval. Vlastně jsem se nudil. V okamžiku, kdy mi došlo, že víc už nedostaneme, že všechny dějové linie byly načaty, že žádná extrémní změna v celkovém pojetí nehrozí, nezbývalo mi, než začít o celém filmu uvažovat nikoliv v rovině toho, co vidím a slyším, nýbrž v rovině metaforické. Jak by se kterýkoliv člověk cítil, kdyby jej někdo v nečekanou chvíli (například uprostřed noci) vyrušil z veskrze příjemné, v každém případě bezpečné činnosti (například ze spánku) a následně pověřil veledůležitým úkolem, jehož přesné znění nikdo nezná a jehož zjištění – jakkoliv je žádoucí – neradno uspěchat? S radostí jsem objevoval spoustu motivů charakteristických pro celou Allenovu tvorbu, které by dohromady vystačily na důkladně promyšlenou životní filozofii, kterou ostatně je a se kterou se v mnoha ohledech ztotožňuji. Stíny a mlha, ač v něm kromě Allena hraje kupříkladu Jodie Foster, John Malkovich nebo Madonna, nejsou divácky atraktivním filmem. Je to komedie, u které se nebudete smát, je to horor, u kterého se nebudete bát, je to přehlídka brilantních černobílých záběrů, které nejsou zdaleka tak důležité jako to, co se skrývá za nimi. Po úvodním nejistém tápání mi film učaroval obtížně definovatelným způsobem a utvrdil mne v názoru, že jedině Woody Allen dokáže nalézt přesný ekvivalent pro pocity, jež sám popsat nedokážu. Jestli se bude líbit také vám – to je hodně individuální. 90% Zajímavé komentáře: kleopatra, Rimsy (03.09.2007)

Asi najatmosférickejší Allenov film, kde sú vymenené NY interiéry a exteriéry za temné uličky a zpráchnivelé izbičky v noirovom, alebo až hororovom štýle 30. rokov. Pri tom cirkuse vás nenapadne iba Sloní muž, ale možno aj Freaks. Pri "prechádzkach" v tieňoch a hmlách plného strachu zo škrtiča možno aj Sternbergova Pandorina skrinka. No a pri scéne so zrkadlom aj komický surrealizmus Bustera Keatona. Podstatné však je, že pri akejkoľvek situácii, scéne, dokáže vytasiť allenovská postava nejaké hlboké filozofické existencionálne múdro (bez irónie), ktoré nám naznačí, že sledujeme výborný film, stojaci za premýšľanie. Čo nie je od deväťdesiatych rokov u Woodyho vždy pravidlom. (15.11.2014)

„Dejte si pozor. Nerada bych vás našla v aleji s proříznutým hrdlem od ucha k uchu.“ – „Nebojte se. On většinou škrtí.“ Naladit se správně na tuhle Allenovku mi docela dlouho trvalo (a než se mi to podařilo, tak jsem se chvílemi i nudil), a to kvůli mému nepřesnému očekávání. O krimi linku, která se před zhlédnutím filmu (a ostatně i na jeho počátku) jeví jako dominantní, totiž ve Stínech a mlze vlastně ani trochu nejde (i když moje oblíbená melodie Mack the Knife, jež zazní na konci snímku, k ní přece jenom trochu odkazuje). Přítomnost vraha je jen prostředek k rozvíjení příběhu, který režisér využívá na jednu stranu k pobavení publika, ale větší měrou k určitému filosofování (o umělcích, prostitutkách, o Bohu atd.) a také vysílání jistého poselství, které na první pohled není vůbec snadné odhalit (nemluví se o něm), a divák ho rozpoznává až postupně (postava Kleinmana, a události, které ho potkávají, jsou totiž nanejvýš symbolické…jen to chce dostat impulz a uvědomit si to). Celé tohle luštění je navíc ponořeno do prazvláštní atmosféry způsobené všudypřítomnou mlhou, stíny a mysterióznem. Ale jak už jsem zmínil výše, samozřejmě nechybí pro Allena typické výborně napsané dialogy a humor (ten je však přítomný výhradně jen ve chvílích, kdy je v záběru o život hláškující Woody, a já osobně zalitoval pokaždé, když „slezl“ z plátna). Snímek prozatím hodnotím slabšími 4* a v budoucnu plánuju opětovnou projekci, kterou já osobně v tomto případě k plnému docenění potřebuju. „Tak, budete v pořádku?“ – „Kromě toho, že jsem teď vystaven lynčujícímu lidu, jde po mně policie, ten maniak je na svobodě a já jsem bez práce…tak je všechno ok.“ (28.08.2014)

Woody Allen je mistr filmových postav. A ukazuje to i zde. 1, Platí zásada, že představitelé vedlejších rolí musí být obzvláště výrazově silní, aby dokázali své postavě dát profil. Objeví-li se postava na plátně jen krátce, měla by být představována takovým hercem, jehož pouhá přítomnost a pohled přitahují pozornost publika. A Woodyho vedlejší postavy nemají chybu. Souvisí to s citlivým výběrem herců. A dále 2, s tím, že celá dramatická struktura tohoto filmu staví všechny hrdiny na jednu ekvivalentní úroveň. Příběh sice zřetelně nesou pouze postavy, ovšem platí, že vůbec není jasné, která je jak důležitá, která je určující a která dějem jen probíhá. Výsledkem je nádherná ne-důležitost vraha. Dobrá polovina postav s ním vůbec nekoliduje a žije si poklidně v příběhu filmu. Vrah pouze motivuje střetávání mezi různými postavami, ale sám o sobě není důležitý. Můžeme mluvit o kombinaci dvou technik: (i) MacGuffinu – nástroje scénáře, který spouští jednání, ale sám o sobě není podstatný. A (ii) omezené narace – vyprávěcí strategie, která vytváří napětí, neboť divák očekává, že mu film doplní na konci chybějící články (používáno hlavně u detektivek). Problém je, že, jak s překvapením zjišťujeme, vrah zde zas tak důležitý není. Proto je film v první půli ukázkou omezené narace (zajímá nás, kdo je vrah), kdežto ve druhé se překlápí do MacGuffinu (vrah už nás nezajímá). Výsledkem je to, o čem jsem mluvil předtím – často nevíte, jestli se zajímat spíš o osud vraha, nebo o osud postav. Což beru za doklad Allenova pronikavého scenáristického uvažování. 3, Ukázkové ztělesnění sukcesivity (následnosti) a simultánnosti (současnosti) představují dialogy více postav pohromadě. Kupříkladu přirozené rozmlouvání šesti kurev v bordelu. 4, Postavou Kleinmana zastupuje Woody tradiční cizorodý prvek ve svých vlastních (!) filmech. Zatímco všechny ostatní postavy odpovídají prostředí, v němž se nacházejí, a zužuje je konzervativně-pozitivistické jednání, Woody coby vetřelec svým přístupem a ironizací okolí rozkládá. Woody taktéž notně hláškuje. Tvrdím, že kdyby se udělal průřez kinematografií a vyhledal největší hláškař, Woody by vyhrál. ____ Abych to uzavřel: Myslím, že Allen vlastně velké příběhy vyprávět nechce. K filmům přistupuje jako k životu, tj. s nadhledem, s nadsázkou, s vědomou absurditou lidského počínání. Přesto mu z toho paradoxně velké příběhy často vylézají. Je to daný tou mimovolností a nenaléhavostí, tou souhrou dlouhých záběrů (každý dlouhý záběr v podstatě dramatizuje scénu, ať už je jakákoliv). Tím velice těžko padělatelným comedy-trademarkem. (06.10.2008)

Kdysi na první zkouknutí mi tenhle film přišel jakýsi nedopečený, ale v průběhu let se k němu s chutí vracím jako do známého města, kde jsem prožil cosi milého. Nejspíš za to nemůže ani slušivý expresionistický kabátek, ani rafinovaná hra s detektivním motivem, který se postupně rozpouští do naprosté bezvýznamnosti (odtud možná ten můj prvotní pocit neuspokojeného očekávání), ani kafkovská rovina, jakkoli je to vše povedené, ale hlavně dvě klíčové scény – ta v bordelu s atmosférou domácího krbu, svérázně filosofujícími nevěstkami a neodolatelně sympatickým „mravním pádem“ Mii Farrow, a pak závěrečné lapání vraha magickými prostředky a Kleinmanovo rozhodování o další kariéře. Obojí má v sobě tolik zcela neintelektuální lidskosti a hravé radosti ze života, že by to jeden až do Woodyho neřek'. (28.06.2011)