Stíny a mlha

Woody sa tentokrát pokúsil o krimi noirovku, ešte to umocnil hmlou a čiernobielym podaním. Nezabudol na svoje klasicky zmätené postavy, z ktorých je najviac popletený on sám a satiru na všemožné neduhy spoločnosti. Najlepšie sú scény v bordeli a na ulici, ako sa prelína zhýralosť, pohodová atmosféra a súcit. Kam film smeruje nie je celkom jasné, ale to u Woodyho akceptujem. –––– Viem presne, čo si o tom myslím, len to neviem vyjadriť slovami. Možno by to chcelo drink. (14.11.2014)

S Allenom začínam byť celkom kamarát a myslím, že si budeme rozumieť. Nikdy ale nedostanem od jeho filmu to, čo som čakal. V iných prípadoch takýto pocit dopadne u mňa katastrofálne, pri Woodym je to naopak. ďalší mierne mimožánrový snímok s typickým allenovkým humorom, ktorý je tým pádom atypický. Znova mám ale pocit, že zo strany humornej sa toho dalo vyťažiť oveľa viac. V absurdom príbehu sa stretávajú postavy, ktoré by nikto iný nevedel skĺbiť dokopy a tým je to celé celkom zaujímavo a zamotane rozohrané. 80%. (21.10.2007)

Asi najatmosférickejší Allenov film, kde sú vymenené NY interiéry a exteriéry za temné uličky a zpráchnivelé izbičky v noirovom, alebo až hororovom štýle 30. rokov. Pri tom cirkuse vás nenapadne iba Sloní muž, ale možno aj Freaks. Pri "prechádzkach" v tieňoch a hmlách plného strachu zo škrtiča možno aj Sternbergova Pandorina skrinka. No a pri scéne so zrkadlom aj komický surrealizmus Bustera Keatona. Podstatné však je, že pri akejkoľvek situácii, scéne, dokáže vytasiť allenovská postava nejaké hlboké filozofické existencionálne múdro (bez irónie), ktoré nám naznačí, že sledujeme výborný film, stojaci za premýšľanie. Čo nie je od deväťdesiatych rokov u Woodyho vždy pravidlom. (15.11.2014)

Woody Allen je mistr filmových postav. A ukazuje to i zde. 1, Platí zásada, že představitelé vedlejších rolí musí být obzvláště výrazově silní, aby dokázali své postavě dát profil. Objeví-li se postava na plátně jen krátce, měla by být představována takovým hercem, jehož pouhá přítomnost a pohled přitahují pozornost publika. A Woodyho vedlejší postavy nemají chybu. Souvisí to s citlivým výběrem herců. A dále 2, s tím, že celá dramatická struktura tohoto filmu staví všechny hrdiny na jednu ekvivalentní úroveň. Příběh sice zřetelně nesou pouze postavy, ovšem platí, že vůbec není jasné, která je jak důležitá, která je určující a která dějem jen probíhá. Výsledkem je nádherná ne-důležitost vraha. Dobrá polovina postav s ním vůbec nekoliduje a žije si poklidně v příběhu filmu. Vrah pouze motivuje střetávání mezi různými postavami, ale sám o sobě není důležitý. Můžeme mluvit o kombinaci dvou technik: (i) MacGuffinu – nástroje scénáře, který spouští jednání, ale sám o sobě není podstatný. A (ii) omezené narace – vyprávěcí strategie, která vytváří napětí, neboť divák očekává, že mu film doplní na konci chybějící články (používáno hlavně u detektivek). Problém je, že, jak s překvapením zjišťujeme, vrah zde zas tak důležitý není. Proto je film v první půli ukázkou omezené narace (zajímá nás, kdo je vrah), kdežto ve druhé se překlápí do MacGuffinu (vrah už nás nezajímá). Výsledkem je to, o čem jsem mluvil předtím – často nevíte, jestli se zajímat spíš o osud vraha, nebo o osud postav. Což beru za doklad Allenova pronikavého scenáristického uvažování. 3, Ukázkové ztělesnění sukcesivity (následnosti) a simultánnosti (současnosti) představují dialogy více postav pohromadě. Kupříkladu přirozené rozmlouvání šesti kurev v bordelu. 4, Postavou Kleinmana zastupuje Woody tradiční cizorodý prvek ve svých vlastních (!) filmech. Zatímco všechny ostatní postavy odpovídají prostředí, v němž se nacházejí, a zužuje je konzervativně-pozitivistické jednání, Woody coby vetřelec svým přístupem a ironizací okolí rozkládá. Woody taktéž notně hláškuje. Tvrdím, že kdyby se udělal průřez kinematografií a vyhledal největší hláškař, Woody by vyhrál. ____ Abych to uzavřel: Myslím, že Allen vlastně velké příběhy vyprávět nechce. K filmům přistupuje jako k životu, tj. s nadhledem, s nadsázkou, s vědomou absurditou lidského počínání. Přesto mu z toho paradoxně velké příběhy často vylézají. Je to daný tou mimovolností a nenaléhavostí, tou souhrou dlouhých záběrů (každý dlouhý záběr v podstatě dramatizuje scénu, ať už je jakákoliv). Tím velice těžko padělatelným comedy-trademarkem. (06.10.2008)

Woody Allen tentokrát odbočil od svého oblíbeného žánru, aby vzdal hold starým expresionistickým dílům, a povedlo se mu to dokonale. Všude se míhající stíny, chladná strašidelná mlha, podivné křivolaké uličky, to všechno dodává filmu temnou a dechberoucí atmosféru. Podle zdejších komentářů se mi zdá, že se většina lidí na tento film dívá s očekáváním klasického Allenovského humoru, avšak když se jej nedočká, tak se začne nudit a vše to vyústí v to, že jej špatně ohodnotí. Proto se na film nedívejte s očekáváním vtipných scén, neboť zde se jich skutečně nedočkáte. 10/10 (11.09.2007)