Stíny a mlha

Woody Allen je mistr filmových postav. A ukazuje to i zde. 1, Platí zásada, že představitelé vedlejších rolí musí být obzvláště výrazově silní, aby dokázali své postavě dát profil. Objeví-li se postava na plátně jen krátce, měla by být představována takovým hercem, jehož pouhá přítomnost a pohled přitahují pozornost publika. A Woodyho vedlejší postavy nemají chybu. Souvisí to s citlivým výběrem herců. A dále 2, s tím, že celá dramatická struktura tohoto filmu staví všechny hrdiny na jednu ekvivalentní úroveň. Příběh sice zřetelně nesou pouze postavy, ovšem platí, že vůbec není jasné, která je jak důležitá, která je určující a která dějem jen probíhá. Výsledkem je nádherná ne-důležitost vraha. Dobrá polovina postav s ním vůbec nekoliduje a žije si poklidně v příběhu filmu. Vrah pouze motivuje střetávání mezi různými postavami, ale sám o sobě není důležitý. Můžeme mluvit o kombinaci dvou technik: (i) MacGuffinu – nástroje scénáře, který spouští jednání, ale sám o sobě není podstatný. A (ii) omezené narace – vyprávěcí strategie, která vytváří napětí, neboť divák očekává, že mu film doplní na konci chybějící články (používáno hlavně u detektivek). Problém je, že, jak s překvapením zjišťujeme, vrah zde zas tak důležitý není. Proto je film v první půli ukázkou omezené narace (zajímá nás, kdo je vrah), kdežto ve druhé se překlápí do MacGuffinu (vrah už nás nezajímá). Výsledkem je to, o čem jsem mluvil předtím – často nevíte, jestli se zajímat spíš o osud vraha, nebo o osud postav. Což beru za doklad Allenova pronikavého scenáristického uvažování. 3, Ukázkové ztělesnění sukcesivity (následnosti) a simultánnosti (současnosti) představují dialogy více postav pohromadě. Kupříkladu přirozené rozmlouvání šesti kurev v bordelu. 4, Postavou Kleinmana zastupuje Woody tradiční cizorodý prvek ve svých vlastních (!) filmech. Zatímco všechny ostatní postavy odpovídají prostředí, v němž se nacházejí, a zužuje je konzervativně-pozitivistické jednání, Woody coby vetřelec svým přístupem a ironizací okolí rozkládá. Woody taktéž notně hláškuje. Tvrdím, že kdyby se udělal průřez kinematografií a vyhledal největší hláškař, Woody by vyhrál. ____ Abych to uzavřel: Myslím, že Allen vlastně velké příběhy vyprávět nechce. K filmům přistupuje jako k životu, tj. s nadhledem, s nadsázkou, s vědomou absurditou lidského počínání. Přesto mu z toho paradoxně velké příběhy často vylézají. Je to daný tou mimovolností a nenaléhavostí, tou souhrou dlouhých záběrů (každý dlouhý záběr v podstatě dramatizuje scénu, ať už je jakákoliv). Tím velice těžko padělatelným comedy-trademarkem. (06.10.2008)

Woody Allen je největším a nejzábavnějším filosofem 20. století, o tom už po tomto filmu není pochyb. Navíc je to i perfektní režisér, což tady dokazuje tím, jak dokáže kombinovat žánry a pohrát si se scénářem a vnímáním postav. Podařilo se mu kombinací detektivky, satirické komedie a artového snímku (s perfektní a nádhernou kamerou Carla di Palmy) složit poctu německému expresionismu (asociace s Murnauem a Langem mi vytanuly na mysl hned několikrát) a vytvořit jeden z nejosobitějších opusů existencialismu. Absurdno tady vede filosofické monology snad přesvědčivěji než u Kafky a Sartra. Nesmím zapomenout ale ani na herecké výkony, jelikož Woody předvedl možná svůj nejlepší výkon, ale hlavními hvězdami tady byly právě ony "hvězdy"- John Malkovich, Mia Farrow a John Cusack, a pak také několik dalších známých tváří v minirolích rozhodně neselhalo. Ale je dost pravděpodobné, že se mnozí ztratí když ne v klamavé hře stínů, tak v mlze... (17.08.2011)

Roztržitý střízlík vrací úder v tak trochu zastřeném viktoriánském hororu (expresionisticky nepřirozené svícení a kulisy), tak trochu absurdní černohumorné taškařici (Woodyho bloudění ulicemi se satirickými vzruchy) a tak trochu existencionalistickém dramatu (prvky filmu noir a pídění se po smyslu bytí ve formě kladených otázek a nacházených, nikoliv však směrodatných odpovědí), které zjevně přiznává inspiraci u Franze K. a jeho znepokojivých děl. Opět výborný, byť lehce metafyzicky neurčitý a symbolický počin směřující dovnitř, kde význam husté mlhy a spletitosti temného města, podtržené skvělou černobílou fotografií, nekončí v prvním plánu. 4,5* (25.01.2009)

Kdyby Franz Kafka napsal humoristický román, vypadal by dost možná právě jako Stíny a mlha. Ten nápad s honem na škrtiče je prostě bezvadný. Stejně jako hlavní hrdina nevíme od začátku do konce vlastně nic, jen občas se dozvíme, že vrah někoho odpravil, jindy zase, že do frakcí se štěpící honci se co nevidět možná začnou mordovat mezi sebou... Víc nic. V celém tom ponurém absurdním světě jsou jen dva ostrůvky jakési normálnosti – cirkus a bordel. Woody Allen (respektive jedna z postav) v závěru tvrdí, že člověk potřebuje k životu iluze. A pod to se můžu podepsat. (03.02.2014)

Kdo jsme? Kam směřujeme? Ke komu vzhlížíme? Co nás žene kupředu? Proč se chováme dle určitých zásad? Ptá se v pořadí dvaadvacátý film Woodyho Allena. Odpovědět si musíte sami. Při sledování Stínů a mlhy jsem si několikrát vzpomněl na své první seznámení s Annie Hallovou. Na film, který mi byl svou náladou, svými myšlenkami blízký jako do té doby žádný jiný. Stíny a mlha si mne na svou stranu získávaly po malých krůčcích, velice opatrně, ale výsledný dojem z nich byl srovnatelný. Ze všech Allenových filmů jde nejspíše o ten druhý nejnevšednější (hned po Vzpomínkách na Hvězdný prach), druhý nejfilozofičtější (po Zločinech a poklescích), nicméně první v kvalitě kamery, jež v rukou Carla di Palmy vytváří dlouhé nepřerušované záběry, založené na expresivní hře všudypřítomné mlhy a stínů. Je velice obtížné odhadnout, jakým směrem a v jakém žánru se bude celý příběh odvíjet. Pomatený židovský úředníček pobíhající potemnělými interiéry, které nevyvíjejí přílišnou snahu tvářit se jako skutečné ulice, s prostřihy do cirkusu a nevěstince, mi příliš neimponoval. Vlastně jsem se nudil. V okamžiku, kdy mi došlo, že víc už nedostaneme, že všechny dějové linie byly načaty, že žádná extrémní změna v celkovém pojetí nehrozí, nezbývalo mi, než začít o celém filmu uvažovat nikoliv v rovině toho, co vidím a slyším, nýbrž v rovině metaforické. Jak by se kterýkoliv člověk cítil, kdyby jej někdo v nečekanou chvíli (například uprostřed noci) vyrušil z veskrze příjemné, v každém případě bezpečné činnosti (například ze spánku) a následně pověřil veledůležitým úkolem, jehož přesné znění nikdo nezná a jehož zjištění – jakkoliv je žádoucí – neradno uspěchat? S radostí jsem objevoval spoustu motivů charakteristických pro celou Allenovu tvorbu, které by dohromady vystačily na důkladně promyšlenou životní filozofii, kterou ostatně je a se kterou se v mnoha ohledech ztotožňuji. Stíny a mlha, ač v něm kromě Allena hraje kupříkladu Jodie Foster, John Malkovich nebo Madonna, nejsou divácky atraktivním filmem. Je to komedie, u které se nebudete smát, je to horor, u kterého se nebudete bát, je to přehlídka brilantních černobílých záběrů, které nejsou zdaleka tak důležité jako to, co se skrývá za nimi. Po úvodním nejistém tápání mi film učaroval obtížně definovatelným způsobem a utvrdil mne v názoru, že jedině Woody Allen dokáže nalézt přesný ekvivalent pro pocity, jež sám popsat nedokážu. Jestli se bude líbit také vám – to je hodně individuální. 90% Zajímavé komentáře: kleopatra, Rimsy (03.09.2007)