Stíny a mlha

V jedné z epizod Hříšných lidí města pražského zpívá barová zpěvačka v podřadném pajzlu přítomným pasákům a jejich personálu tuto oddrhovačku: "Von porád čekal, že něco příde, von porád čekal, nepřišlo nic!" To je nakonec výsledný pocit z Allenova filmu, kterým režisér zabrousil na půdu experimentu a odklonil se od obvyklých intelektuálních konverzaček směrem k atmosférické poctě starých německých expresionistických filmů. Důležité v jeho snímku nejsou dialogy, i když i tady by se pár slušných míst našlo, to když např. hrdina v podobě nýmanda se židovským jménem přijde ke knězi a policejnímu úředníkovi jakožto autoritám a ti dotyční se evidentně věnují sepisování seznamu nepohodlných osob... Prostor má naopak hra se stíny, všudypřítomná mlha, temné dekorace a tajemné postavy, které se vynořují z uliček. Problém je v tom, že i když se film jenom hemží hvězdami, jejich využití je víc než skromné a celkově se Stíny a mlha řadí k těm filmům, které vzbuzují spoustu nadějí, které s postupem času nenaplňují. Chybí tomu správný dramatický oblouk, víc vtipných dialogů a nějaké smysluplné vyústění jednotlivých scén a vlastně i nějaký silnější příběh hlavního hrdiny. Celkový dojem: 55 %. (30.05.2010)

Allen je génius, ale tenhle film mám nejradši. Nikdy předtím ani potom nevdechl svému dílku takovou nepopsatelnou atmosféru - sečtělejší filmoví kritici by jistě přišli s pár trefnými adjektivy jako "kafkovská" nebo "surrealistická" - a takovou míru snové fantazie, aniž by to zároveň vypadalo jako další výkřik rozervaného režiséra, který chce světo něco nutně říci, ale neví jak. Naopak, od začátku do konce jsem byl naprosto pohlcen a uchvácen. Mia Farrow je kouzelná, Woody Allen prokázal hereckou klasu... no prostě treat. (28.12.2004)

S Allenom začínam byť celkom kamarát a myslím, že si budeme rozumieť. Nikdy ale nedostanem od jeho filmu to, čo som čakal. V iných prípadoch takýto pocit dopadne u mňa katastrofálne, pri Woodym je to naopak. ďalší mierne mimožánrový snímok s typickým allenovkým humorom, ktorý je tým pádom atypický. Znova mám ale pocit, že zo strany humornej sa toho dalo vyťažiť oveľa viac. V absurdom príbehu sa stretávajú postavy, ktoré by nikto iný nevedel skĺbiť dokopy a tým je to celé celkom zaujímavo a zamotane rozohrané. 80%. (21.10.2007)

Woody Allen je mistr filmových postav. A ukazuje to i zde. 1, Platí zásada, že představitelé vedlejších rolí musí být obzvláště výrazově silní, aby dokázali své postavě dát profil. Objeví-li se postava na plátně jen krátce, měla by být představována takovým hercem, jehož pouhá přítomnost a pohled přitahují pozornost publika. A Woodyho vedlejší postavy nemají chybu. Souvisí to s citlivým výběrem herců. A dále 2, s tím, že celá dramatická struktura tohoto filmu staví všechny hrdiny na jednu ekvivalentní úroveň. Příběh sice zřetelně nesou pouze postavy, ovšem platí, že vůbec není jasné, která je jak důležitá, která je určující a která dějem jen probíhá. Výsledkem je nádherná ne-důležitost vraha. Dobrá polovina postav s ním vůbec nekoliduje a žije si poklidně v příběhu filmu. Vrah pouze motivuje střetávání mezi různými postavami, ale sám o sobě není důležitý. Můžeme mluvit o kombinaci dvou technik: (i) MacGuffinu – nástroje scénáře, který spouští jednání, ale sám o sobě není podstatný. A (ii) omezené narace – vyprávěcí strategie, která vytváří napětí, neboť divák očekává, že mu film doplní na konci chybějící články (používáno hlavně u detektivek). Problém je, že, jak s překvapením zjišťujeme, vrah zde zas tak důležitý není. Proto je film v první půli ukázkou omezené narace (zajímá nás, kdo je vrah), kdežto ve druhé se překlápí do MacGuffinu (vrah už nás nezajímá). Výsledkem je to, o čem jsem mluvil předtím – často nevíte, jestli se zajímat spíš o osud vraha, nebo o osud postav. Což beru za doklad Allenova pronikavého scenáristického uvažování. 3, Ukázkové ztělesnění sukcesivity (následnosti) a simultánnosti (současnosti) představují dialogy více postav pohromadě. Kupříkladu přirozené rozmlouvání šesti kurev v bordelu. 4, Postavou Kleinmana zastupuje Woody tradiční cizorodý prvek ve svých vlastních (!) filmech. Zatímco všechny ostatní postavy odpovídají prostředí, v němž se nacházejí, a zužuje je konzervativně-pozitivistické jednání, Woody coby vetřelec svým přístupem a ironizací okolí rozkládá. Woody taktéž notně hláškuje. Tvrdím, že kdyby se udělal průřez kinematografií a vyhledal největší hláškař, Woody by vyhrál. ____ Abych to uzavřel: Myslím, že Allen vlastně velké příběhy vyprávět nechce. K filmům přistupuje jako k životu, tj. s nadhledem, s nadsázkou, s vědomou absurditou lidského počínání. Přesto mu z toho paradoxně velké příběhy často vylézají. Je to daný tou mimovolností a nenaléhavostí, tou souhrou dlouhých záběrů (každý dlouhý záběr v podstatě dramatizuje scénu, ať už je jakákoliv). Tím velice těžko padělatelným comedy-trademarkem. (06.10.2008)

Spolu se Zeligem možná nejoriginálnější Woodyho film. Bláznivé komediální kreace zde nenajdeme, vtipných hlášek je rovněž málo. Tento film stojí na úplně něčem jiném - na atmosféře. Woody Allen zde vzdává hold expresionistům Langovi a Murnauovi. Kamera a obraz jsou naprosto jedinečné. Elegantní černobílý materiál, mlha jako pytel, stíny po stěnách, plížící se jako zloděj do krámu. Woody Allen však nečaruje pouze na režisérském postu, před kamerou se rovněž neztratí. Ostatní herci rovněž nezklamali. Mia Farrow mi připadá, že snad vůbec nestárne, pořád je stejně hezká. John Malkovich v úloze zatrpklého klauna byl výborný, to byla role jemu psaná přímo na tělo. Stíny a mlha nejsou ani komedií, ani dramatem - je to prostě experimentální atmosférický film. Zelig by se tak mohl častovat taky, ale u něho jsem se bavil mnohem víc. Tady těch stínů a mlhy bylo prostě nějak moc. 60%. (18.05.2007)