Stíny a mlha

Woodyho mam rad, ale tento jeho experiment uz nebol mojou salkou kavy, aj ked som sa na niektorych dialogoch nahlas zasmial. Atmosfera bola az prilis temna, za to hudba bola vesela, akoby tam chcel mat vyvazenu atmosferu. Ale opät je to nestastnik a smoliar Woody tak, ako som uz na neho zvyknuty a film obohacuje aj bohate hviezdne obsadenie, ale u mna to nestaci na 4 hviezdicky. Oblubena scena: rozhovor v krcme Cusack s Malkovichom a ten Malkovichov sokovany pohlad... 09.02.2009 ____ Woody Allen - (Kleinman) +++ Mia Farrow - (Irmy) +++ John Malkovich - (Klaun) +++ Madonna - (Marie) +++ Michael Kirby - (Vrah) +++ Donald Pleasence - (Doktor) +++ Jodie Foster - (Prostitútka) +++ Kathy Bates - (Prostitútka) +++ John Cusack - (Jack) +++ John C. Reilly - (Policajt) +++ Kate Nelligan - (Eva) +++ William H. Macy - (Policajt) +++ (08.02.2009)

Woody Allen opět zaexperimentoval a tentokráte své filosofické myšlenky o smyslu života narouboval na estetiku černobílých expresionistických filmů. Stíny a mlha jsou dalším důvodem proč tohoto génia obdivovat. Stejně jako i v ostatních jeho snímcích i zde leží těžiště na posmuntělě vtipném scénáři a spontánních hereckých výkonech. Ty jsou zde navíc v některých momentech zesíleny prací s kamerou. Obzvlášť z rozhovorů v bordelu se díky tomuto přístupu stává lahůdka. Ve filmu nechybí typický allenovský humor a tentokráte mě potěšilo, že i přes veškeré to životní zoufalství je filmy o něco málo optimističtější než jsem zvyklý. (19.06.2012)

Woody Allen je mistr filmových postav. A ukazuje to i zde. 1, Platí zásada, že představitelé vedlejších rolí musí být obzvláště výrazově silní, aby dokázali své postavě dát profil. Objeví-li se postava na plátně jen krátce, měla by být představována takovým hercem, jehož pouhá přítomnost a pohled přitahují pozornost publika. A Woodyho vedlejší postavy nemají chybu. Souvisí to s citlivým výběrem herců. A dále 2, s tím, že celá dramatická struktura tohoto filmu staví všechny hrdiny na jednu ekvivalentní úroveň. Příběh sice zřetelně nesou pouze postavy, ovšem platí, že vůbec není jasné, která je jak důležitá, která je určující a která dějem jen probíhá. Výsledkem je nádherná ne-důležitost vraha. Dobrá polovina postav s ním vůbec nekoliduje a žije si poklidně v příběhu filmu. Vrah pouze motivuje střetávání mezi různými postavami, ale sám o sobě není důležitý. Můžeme mluvit o kombinaci dvou technik: (i) MacGuffinu – nástroje scénáře, který spouští jednání, ale sám o sobě není podstatný. A (ii) omezené narace – vyprávěcí strategie, která vytváří napětí, neboť divák očekává, že mu film doplní na konci chybějící články (používáno hlavně u detektivek). Problém je, že, jak s překvapením zjišťujeme, vrah zde zas tak důležitý není. Proto je film v první půli ukázkou omezené narace (zajímá nás, kdo je vrah), kdežto ve druhé se překlápí do MacGuffinu (vrah už nás nezajímá). Výsledkem je to, o čem jsem mluvil předtím – často nevíte, jestli se zajímat spíš o osud vraha, nebo o osud postav. Což beru za doklad Allenova pronikavého scenáristického uvažování. 3, Ukázkové ztělesnění sukcesivity (následnosti) a simultánnosti (současnosti) představují dialogy více postav pohromadě. Kupříkladu přirozené rozmlouvání šesti kurev v bordelu. 4, Postavou Kleinmana zastupuje Woody tradiční cizorodý prvek ve svých vlastních (!) filmech. Zatímco všechny ostatní postavy odpovídají prostředí, v němž se nacházejí, a zužuje je konzervativně-pozitivistické jednání, Woody coby vetřelec svým přístupem a ironizací okolí rozkládá. Woody taktéž notně hláškuje. Tvrdím, že kdyby se udělal průřez kinematografií a vyhledal největší hláškař, Woody by vyhrál. ____ Abych to uzavřel: Myslím, že Allen vlastně velké příběhy vyprávět nechce. K filmům přistupuje jako k životu, tj. s nadhledem, s nadsázkou, s vědomou absurditou lidského počínání. Přesto mu z toho paradoxně velké příběhy často vylézají. Je to daný tou mimovolností a nenaléhavostí, tou souhrou dlouhých záběrů (každý dlouhý záběr v podstatě dramatizuje scénu, ať už je jakákoliv). Tím velice těžko padělatelným comedy-trademarkem. (06.10.2008)

Možná to říkám jenom proto, že si takhle z fleku nevybavuju ty filmy, které mám od Allena nejraději, ale tohle je snad nejlepší film, co jsem od něj viděla! (so far) Kafka se silně dere pod jazyk, což já vždycky můžu, Malkovich je na hubičku a ten vymazlenej vizuálek! Ach ach. V poslední době ráda vzdychám. Správný je postřeh kolegy komentaristy, že výrazní herci ve vedlejších rolích dělají z pár prken a hřebíků rakev. (23.10.2010)

V jedné z epizod Hříšných lidí města pražského zpívá barová zpěvačka v podřadném pajzlu přítomným pasákům a jejich personálu tuto oddrhovačku: "Von porád čekal, že něco příde, von porád čekal, nepřišlo nic!" To je nakonec výsledný pocit z Allenova filmu, kterým režisér zabrousil na půdu experimentu a odklonil se od obvyklých intelektuálních konverzaček směrem k atmosférické poctě starých německých expresionistických filmů. Důležité v jeho snímku nejsou dialogy, i když i tady by se pár slušných míst našlo, to když např. hrdina v podobě nýmanda se židovským jménem přijde ke knězi a policejnímu úředníkovi jakožto autoritám a ti dotyční se evidentně věnují sepisování seznamu nepohodlných osob... Prostor má naopak hra se stíny, všudypřítomná mlha, temné dekorace a tajemné postavy, které se vynořují z uliček. Problém je v tom, že i když se film jenom hemží hvězdami, jejich využití je víc než skromné a celkově se Stíny a mlha řadí k těm filmům, které vzbuzují spoustu nadějí, které s postupem času nenaplňují. Chybí tomu správný dramatický oblouk, víc vtipných dialogů a nějaké smysluplné vyústění jednotlivých scén a vlastně i nějaký silnější příběh hlavního hrdiny. Celkový dojem: 55 %. (30.05.2010)