Tenkrát v Hollywoodu

Postupná zahleděnost do sebe sama se mi zdála nasměřovaná ke katastrofě. Po mnou obdivovaných a perfektně vyvážených Panchartech začal Tarantino opatrně zdržovat už v Djangovi, aby v Osmi hrozných zasekl lehce přes míru a zachraňovali ho hlavně herci a slušná míra napětí. Vidina dalšího filmu olizujícího délkou třetí hodinu, tentokrát navíc v poctě zlatým časům a dobrovolně se předem omlouvající za nediváckost, mě proto lákala jen velmi opatrně. Právě v tom, jak moc jsem se pletl, se ale nakonec skrývá největší překvapení. Než by se klasicky zaobíral nekonečnými konverzačkami se autor raději křehce vyznává z lásky na sto a jeden způsob. Na rozdíl od leckterých svých starších počinů se nechvástá vlastním umem, on opravdu jen a pouze vzdává z plných plic poctu umu jiných a nechce nic víc, než se do šedesátek vrátit, rochnit se v nich a zkrátka pocítit zase ono bezbřehé okouzlení filmem a televizí, které přináší jen nejranější mládí. Takže i když mi přestřelená délka přijde jako frajeřina z principu, už protože se žánrově rozkračuje jen trochu narychlo a naoko (stačí si zkusit sám pro sebe převyprávět linku Sharon Tate), úsměv se mi dral na rty neuvěřitelně často. Téměř herní koncept zatnutí drápů do milovaného světa či období, kde si odvyprávím "to svoje", by se mohl teoreticky stát cílem pro nespočet dalších režisérů, ale něco mi říká, že by si na něm spousta z nich poslepu vylámala zuby. (22.08.2019)

8/10. Je to klasický Tarantino... ale v té nejryzejší podobě a daleko méně přístupný, než v minulých letech. Pitt s DiCapriem neskuteční, oba hrají lépe, než za několik posledních let a Tarantino z nich vyšťavil faktický maximum (Bruce Lee vs. Pitt, rozhovor s dětskou hvězdou, přetáčení scén atd atd). Je to oslava filmařství a jedné dané éry, která v sobě měla neskutečné kouzlo a energii. Jen nepočítejte s přesnou historickou tečkou - Tarantino si to udělal po svém a já jsem za to vlastně rád, neboť zbortil divácké očekávání. Jo, spousta scén tu je zbytečná a je to vlastně jen nahlédnutí do života několika postav bez širšího významu a jo, je to v podstatě honění režisérova ega... ale dokud je to takhle fantasticky napsaný, zahraný a natočený, nemám s tím problém. (18.08.2019)

Tak od roku 1997 je tohle první Tarantinův film, kterej stál za vidění. Sice to taky nebyla vyloženě bomba jako Jackie Brown, Pulp fiction nebo Gauneři, navíc mi přišlo, že si to Tarantino natočil hlavně sám pro sebe a né pro diváky, ale bavilo mě to a někdy časem bych se na to podíval s chutí znovu. Prostě se na to hezky koukalo, ty skoro 3 hodiny docela utekly a patrně jsem takhle na první zkouknutí ani zdaleka neodhalil všechny ty odkazy na jiný filmy a herce. Akorát je to celý tak trochu o ničem a kromě úplnýho konce se ve filmu vlastně nic zajímavýho nestane. 70% (09.04.2023)

Hmm, sledování filmu Tenkrát v Hollywoodu ... asi jako když vám hrdý novopečený rodič ukazuje album plné fotek svého malého děťátka a rozplývá se nad ním, a myslí si, že se budete rozplývat taky. Jenže, ono i když jsou ty fotky třeba moc pěkné, tak vás to po pár stránkách přestane bavit. Zkrátka z toho důvodu, že je vám ten harant vlastně úplně ukradenej. Obdobně se Tarantino ve svém novém filmu rozplývá nad šedesátkovým Hollywoodem, přehrává celé, občas neskutečně dlouhé scény starých, většinou neexistujícíh filmů, které nijak nesouvisí s ničím, co by se dalo nazvat "dějem". A ano, je to pěkné, milé, atmosférické ... ale pro člověka, pro nějž starý Hollywood nic moc neznamená, to fakt trvá moc dlouho. A opravdu to není to, na co bych byl od Quentina zvědavý. Tohle bylo vážně jen sebeopájení se atmosférou filmových šedesátých let, dobou, která už je dávno pryč. Navíc skoro úplně bez humoru - což pro mě bylo asi úplně největší překvapení. Občasné snahy o něj navíc pro mě vyznívaly dost na prázdno, a třeba epizodka s Brucem Lee je tak neuvěřitelně trapná, že jsem se až styděl. V pražské Lucerně za mnou seděl nějaký pán, který se nahlas smál snad co dvě minuty, a já jen kroutil hlavou, protože tam fakt nebylo čemu?! No nevim, tentokrát Tarantino holt nenatočil film pro mě. Jen scéna na Spahnově ranči a famózní finále naznačují, čím ten film mohl být, kdyby to opravdu byl "film o Manson Family", jak se psalo v úplně prvních zprávách o nové tarantinovce. /// Už několikrát jsem tu překlikl mezi třemi a čtyřmi hvězdami. Trojhvězdí odpovídá rámci Tarantinovy předešlé tvorby, čtyřhvězdí rámci letošní filmové konkurence. Tak si vyberte sami. (22.08.2019)

Nejhorší Tarantinův film a jeden z nejúnavnějších kino zážitků vůbec. Na tom filmu se dají pochválit pouze dvě věci a to slušná retro stylizace a perfektně hrající Pitt s Dicapriem, zbytek nestojí ani za řeč. Bruce Lee je ve filmu 2 minuty a není divu, že dcera je naštvaná za takovou parodii, co tam předvádí. Charles Manson je ve filmu 5 sekund! O kterém to původně mělo být a svůdná Margot Robbie je ve filmu dohromady asi 8 minut, takže víceméně 2 a půl hodiny keců o něčem, co mě vůbec. ale vůbec nezajímá a ještě se by se dalo překousnout, že se Tarantino vykašlal na akci, ale že se vykašle i na humor, tak to je už trestu hodné. Trošku to zachraňuje Finále, které si krade Pitt pro sebe a alespoň v posledních 10 minutách Tarantino dává najevo, že je režisérem on, ale na 3 hodiny materiálu, je to nedostačující. Kolegové film vzdali už v půlce. Tohle mě míjí. 40% (12.09.2019)