Tenkrát v Hollywoodu

Osm hrozných byl smutný pubertální ústřik, ale na existenci pubertálních ústřiků není z principu nic špatného. Za jakým účelem ale vzniklo tohle, to fakt nechápu. Tarantinovo veřejné kopání proti obavám z vlastní irelevance? Jako fajn, ale v tom případě se jaxi nemohu ubránit myšlence, že zatímco se jeden výrazově zaseknutý dědek rochnil ve své zapouzdřenosti a natočil si referenční sebevykrádačku o ničem pro publikum složené z jednoho člověka, někdo nový s nápadem, který přesahoval Tarantinovo "stárnu a chybí mi dětství", teď kvůli tomu dál v L.A. utírá stoly. (30.08.2019)

Je to jak dlouze, labužnicky natáhnout kouř z bezfiltrovky a vychutnat si jeho stejně dlouhé vydechování. Nerozkašle vás, neškrábe v krku. Což je vlastně jediný problém, který s tímhle "kalifornských snem" mám. Znalci Tarantinova díla budou záhy tušit, že se opět bude měnit historie a tentokrát už to zdaleka není tak podvratná sranda jako u Panchartů. Troj-hlediskové vyprávění (herec-kaskadér-Sharon Tate) nemá úplně tu precizní stavbu Osmi hrozných, je to epizodická kolekce historek z natáčení a okouzlených vzpomínek na vyhaslé neony. Prostě Tenkrát v Hollywoodu není vrcholným Tarantinem, což neznamená, že po skončení filmu nebudu po krk zamilovaní do křivého úsměvu Cliffa Boothe a těch 162 minut dělit třemi, protože tak rychle tahle historka utekla. A zároveň že nebudete odolávat nutkání jít na to znovu, i když pointu jste znali předem... (09.08.2019)

Postupná zahleděnost do sebe sama se mi zdála nasměřovaná ke katastrofě. Po mnou obdivovaných a perfektně vyvážených Panchartech začal Tarantino opatrně zdržovat už v Djangovi, aby v Osmi hrozných zasekl lehce přes míru a zachraňovali ho hlavně herci a slušná míra napětí. Vidina dalšího filmu olizujícího délkou třetí hodinu, tentokrát navíc v poctě zlatým časům a dobrovolně se předem omlouvající za nediváckost, mě proto lákala jen velmi opatrně. Právě v tom, jak moc jsem se pletl, se ale nakonec skrývá největší překvapení. Než by se klasicky zaobíral nekonečnými konverzačkami se autor raději křehce vyznává z lásky na sto a jeden způsob. Na rozdíl od leckterých svých starších počinů se nechvástá vlastním umem, on opravdu jen a pouze vzdává z plných plic poctu umu jiných a nechce nic víc, než se do šedesátek vrátit, rochnit se v nich a zkrátka pocítit zase ono bezbřehé okouzlení filmem a televizí, které přináší jen nejranější mládí. Takže i když mi přestřelená délka přijde jako frajeřina z principu, už protože se žánrově rozkračuje jen trochu narychlo a naoko (stačí si zkusit sám pro sebe převyprávět linku Sharon Tate), úsměv se mi dral na rty neuvěřitelně často. Téměř herní koncept zatnutí drápů do milovaného světa či období, kde si odvyprávím "to svoje", by se mohl teoreticky stát cílem pro nespočet dalších režisérů, ale něco mi říká, že by si na něm spousta z nich poslepu vylámala zuby. (22.08.2019)

Není nutně třeba strávit týden v anotacích a chytat se v každém z tisíce odkazů - 9. tarantinovka je tak unikátní retro a poctivá, chytrá a osobitá práce s minulostí ve střetu dvou Hollywoodů, že z toho můžete být oblouznění tak jako tak i bez hlubšího ponětí o vraždách na Cielo Drive, rozhledu v padesátkové western televizi, anebo znalosti, který z fiktivních titulů kariéry Ricka Daltona ukazuje na který reálný. Ano, ve výsledku je to láska k filmu a L.A., ten "memory piece" feel cinefila, hračičky a jedinečné režisérské osobnosti, co dělá z Once Upon A Time (na závěr "counterfactual" trilogie) jeho vůbec nejlidštější a ve finále můj vůbec nejoblíbenější počin z celé jeho excelentní filmografie. A pak je tu vynikající komediální buddy dvojka Pitt/DiCaprio, chválím netlačení na pilu, rytí do hippie prašivců, finále v hypernásilí. (x) (moje příprava zde) [viděno 35mm v New Beverly Cinema s účastí samotného Quentina] / P.S. KNIHA: Cením dvě věci: zdaleka to není pouhý přepis filmové předlohy, Tarantino je v textu stejně vysoce záživný jako režijně za kamerou. Každá z hlavních postav tu má rozšířený prostor, za mě nejzábavnější Cliff Booth; jak to bylo s manželkou, jak si začal s Brandy, jeho drsný zářez v armádě atd. Super byl hlubší popis zápletky Lancer TV show, což je místy regulérní a poutavá westernová story. Je na místě varovat, že značná část knihy se věnuje zakulisí tehdejšího Hollywoodu a bude tak obsahově atraktivní především pro geeky nadšence. Speciální místo zde má Kurosawa, Aldo Ray a Shakespeare :) Kniha versus film se nejvíc rozchází v závěru, ten zde není nijak brutální a úderný, zato dostaneme exkluzivní konverzačku z baru pro věhlasný opilce a dojemný telefonický nácvik mezi Calebem a Mirabellou. Takže skvělý bonus. (25.07.2021)

Tak od roku 1997 je tohle první Tarantinův film, kterej stál za vidění. Sice to taky nebyla vyloženě bomba jako Jackie Brown, Pulp fiction nebo Gauneři, navíc mi přišlo, že si to Tarantino natočil hlavně sám pro sebe a né pro diváky, ale bavilo mě to a někdy časem bych se na to podíval s chutí znovu. Prostě se na to hezky koukalo, ty skoro 3 hodiny docela utekly a patrně jsem takhle na první zkouknutí ani zdaleka neodhalil všechny ty odkazy na jiný filmy a herce. Akorát je to celý tak trochu o ničem a kromě úplnýho konce se ve filmu vlastně nic zajímavýho nestane. 70% (09.04.2023)