Ad Astra

// O lidstvu skrz jednoho zlomeného člověka. :') Pocitově trochu delší než Interstellar, emocionálně zase o dost silnější než První člověk. Číselně pak mezi 8-9/10. Každopádně Pitt to s tím hereckým důchodem snad nemyslel vážně, v současnosti totiž podává jedny z nejlepších výkonů své kariéry, takže by to byla jedna zatracená škoda pro něj, a jedna obří ztráta pro nás všechny. (13.09.2019)

Film, který je tak snadné odstřelit nebo se mu vysmát nějakou schazující hláškou, ale který přesto během sledování hypnoticky vtáhne do sebe a dlouho potom ještě svými výjevy v člověku doutná. Nelze se ubránit dojmu, že zde něco chybí a současně přebývá, ať už to jsou monology, akční scény nebo brakové prvky, které z kontemplativního pohroužení vytrhují do pobaveného výsměchu. Jako vesmírné "Srdce temnoty" působí "Ad Astra" okleštěně, jako by z něj vypadla celá řada dalších zastávek na cestě k cíli. Záblesky zdejšího světa dávají tušit promyšlenou podobu budoucnosti i osidlování sluneční soustavy. Grayův film pak působí jako sestřih několikahodinové minisérie, který dává příslib na možnost vidět nejen od všeho víc, ale především dostat vše víc propracované, dramaturgicky vycizelované a především pozvolněji plynoucí. Moc bych chtěl, aby "Ad Astra" měla dvojnásobnou, klidně i trojnásobnou stopáž, úměrně tomu více zastávek v kosmu i důkladněji rozvedené některé motivy. Ve své reálné podobě představuje readers digest, jehož fragmenty nezapřou mistrovskou filmařinu a dávají tušit velkolepou vizi. (05.01.2020)

Brad sype životní moudra z rukávu, režisér James Gray předkládá svůj nejambicióznější projekt, Hoytemovy obrazy znovu berou dech a divák očekává nějaký twist, který ovšem nepřichází. Nevadí. Asi. Komorně laděné sci-fi z neblízké budoucnosti (kupříkladu Měsíc je tu plnohodnotnou lidskou základnou), které je nicméně staromilské i překvapivě přímočaré. Náš hrdina má skvělé výsledky a v americké kosmonautice je ideálním kandidátem pro ultra super tajnou misi, na které závisí budoucnost celé Sluneční soustavy. Kdesi u Neptunu dělá totiž neplechu někdejší vládní projekt: posádku dole považovali za mrtvou, jenže vše vypadá krapet jinak včetně toho, že kapitán výzkumné expedice je Bradův roky nezvěstný otec. Každopádně opakované prudké výboje energie mají katastrofální následky a je třeba zakročit. Jenže jak začneme, tak i skončíme. Moc vrcholů nepřijde, navíc patlání v problematickém vztahu s otcem je až příliš, navíc bez čehokoliv nového, jiného. A konečné rozuzlení jsme tak nějak očekávali. Mezitím potěší honička lunárních vozidel (ale je moc krátká a chybí nějaký wow moment) nebo střet s rozzuřeným primátem (ale je moc krátký). Asi je to celkovým pojetím, kdy tvůrci neustále tlumí zvuk, atmosféričtí, snaží se být nevtíraví i hudebním doprovodem Maxe Richtera. Brad Pitt, který prakticky nesleze z plátna, je tradičně spolehlivý, ale přes skafandr neměl moc příležitostí skutečně vyniknout. A hlavně: mluví o emocích, ale emoce přeci jenom chybí. To si na rovinu řekněme. (23.09.2019)

Taková road-movie po sluneční dráze. Nejdřív je to docela cool, pak to začne docela nudit a v závěru se z toho stane hrozná blbost. Nevím, celou dobu jsem čekal, že se stane nějaká změna, nebo zvrat a přeřadí se na vyšší stupeň, ale to se nestalo.  Škoda, Brad Pitt má z Dannyho parťáků určitě nejslabší vesmírný film. Ovšem s dobrou hudbou. (29.09.2021)

Oho, nakonec ano.*** Je to sice na dvě astry nejvýš, za tu deklamativní a deklarativní doslovnost, plakátovou zploštělost, aby sdělení pochopili i doma, ale o to je to vlastně přiléhavější facka: film, co se střílí do obou nohou tím, že jak reflektuje lidstvo v jeho úpadku a lidi v jejich sobeckém, nekurážném skrývání se před vzájemnou i společnou odpovědností, v jejich utíkání před překážkami (per aspera se do názvu ani nedostalo a zbytek úsloví divákům pro jistotu předem přeložili) do vzdálených snů, v jejich schopnosti donekonečna unikat před vlastní situací doma třeba až do hlubin vesmíru, na nekončící mise, musel být natočen naprosto polopaticky, aby se jeho kritickému sdělení uniknout nedalo. Ray Bradbury i Stanislav Lem už jsou dnes očividně příliš složití. *** A když si tohle uvědomíme, je to najednou svěží, hezká a srdce svírající podívaná, existenciální báseň o prozření člověka tváří v tvář chladné prázdnotě, o zrození lidskosti v syrovém vanu daleko od lidí, o přechodovém rituálu lehkomyslného zabloudilce v lidského syna. A tak se skláním a zahozené tři astry do kytice přidávám (i když nepředstírám, že bych skutečně věřila, že režisér byl tentokrát tak geniální, a ne tak nešikovný). *~ (28.12.2020)