Zlý časy v El Royale

Drew Goddard si pomyslně postěžoval, že Quentin Tarantino se dal na umění, jeho Osm hrozných filmu posloužilo jako inspirace, a Robert Rodriguez přebujele koketuje s hlavním komerčním proudem. A ani James Mangold se svou Identitou nepřišel zkrátka. Drew tedy vzal věci do svých režijních rukou a natočil cosi, co jistým způsobem evokuje dřívější tvorbu obou zmíněných pánů. Do prapodivného hotelu, kde se to jen hemží šmíráckými praktikami, jménem El Royale ubytoval Jeffa Bridgese, Cynthii Erivo, Dakotu Johnson, Jona Hamma, z Lewise Pullmana udělal recepčního a v podstatě jediného zaměstnance hotelových prostor a navíc povolal Chrise Hemswortha coby šíleného vůdce kultu. Obsazení je tedy naprosto skvostné. Michaeli Giacchinovi přikázal, aby pro nadcházející hodně temné atmosférické hrátky složil patřičně drásavý hudební doprovod, načež se vše podtrhlo retro songy, které počátek sedmdesátek, kam je děj situován, skvěle dobarvují. Na postupech, které Goddard praktikuje, velké novátorství spatřit nelze, jsou to vesměs postupy známé a osvědčené, které rozhodně mají své zajímavé vzestupy a vrcholy. Na více jak dvě hodiny to má nepolevující poutavost a na napjatého diváka juká samé překvapení stran děje i postav. Postav je tak akorát, pochopitelně zásadou daného žánru je, aby žádné z nich nebylo dáno přílišné pozitivní vyznění, což je korunováno jejich mini příběhy/osudy, které v kostce pojednají o tom, co je do hotelu přivedlo a co před svým ubytováním (osudového) prožili. A rozhodně žádná z nich nemá předplacené přežití. Vrcholem filmu je pak kreace Chrise Hemswortha, který připomíná příbuzného Charlese Mansona. A slušně i hláškuje. Film mně velice svižně ubíhal a neobjevil jsem v něm nikterak zásadní rušivé elementy. Pokud se vám stýská po rané tvorbě výše zmíněných tvůrců, už nyní byste si měli zarezervovat pobyt v temném a mírně zvrhlostí páchnoucím hotelu El Royale. 10/10 (03.10.2019)

Osobně si myslím že (nej)blíže má film spíš k Mangoldově Identitě (ta se mi však kvůli některým logickým přešlapům líbila o něco méně). Nejde sice o thriller s prvky hororu, ale i tak se jedná hodně atmosférickou záležitost (a velmi jistě režijně vedenou). Napínavou, zvratovou, poutavou, mysteriózní, s dobře napsanými postavami a solidními dialogy. Všichni mají nějaká svá tajemství a popudy, které se divákovi postupně odkrývají (částečně i formou nijak nerušících flashbacků). Dostala mě hlavně Rose, už dlouho se mi nestalo, že by mě nějaká postava tak strašně moc pila krev hned od prvního záběru (naštěstí jsou tu i snesitelnější jedinci). Každopádně, děj je kupodivu vcelku nepředvídatelný (jak jde krásně vidět třeba i u rulety), nemůžete si být vůbec jisti, že v dalším záběru zrovna ten či onen „nezařve“. Pak je tu řada nápaditých scén (namátkou třeba takový „krycí zpěv“) a dokonce i závěr jako zázrakem nebyl úplně debilní (jak tomu tak nezřídka u žánrových záležitostí bývá), čehož jsem se dost obával. Vidím to na silné 4*. (20.01.2019)

Do malého hotelu uprostřed ničeho přijelo několik lidí. Nemají spolu na první pohled nic společného, ale už za pár hodin bude většina z nich po smrti. A ti ostatní pořádně rozhození. Drew Goddard natočil chytrou tarantinovku se zajímavými hrdiny, dobrými herci i zábavnou režií. Ke konci jí sice malinko dochází dech, ale celkově dovede díky nápadům, postavám a pár drsným zvratům hodně příjemně pobavit. Žánrová klasika jako z Cabin in the Woods z toho ale nejspíš nebude. (12.10.2018)

Trochu Tarantino, trochu McDonagh, trochu Coeni, a přesto jsou Goddardovy "Bad Times at the El Royale" jen slabým odvarem všech zmiňovaných. Postavy kněze a prodavače (nebo ne?:-)) film táhnou, zbytek jsou spíše přicmrndávači, kteří nás mají bavit do chvíle, než scénu ovládne mansonovský Hemsworth. Ale čekala jsem víc. (13.12.2018)

Po dekonstrukci slasheru přichází na řadu Agatha s Quentinem. Tenká červená linie mezi Nevadou a Kalifornii je jako napnutý provaz, na kterém Goddard balancuje mezi seriózním retro thrillerem a s chronologií si zlehka pohrávající černou komedií. Škoda, že se zneutralizoval zbytečně dlouhou expozicí a nepříliš údernými dialogy, tohle soulové hotelové zúčtování s feministickým ocasem mohlo mít náběh na kultovní status. P.S.: Hemsworth jako Charles Manson s fitcentra nepřekročil svůj krátký stín. Bez létajícího kladiva to prostě není on.. (07.01.2019)