Hádej, kdo přijde na večeři

Legendární film, který se v době vzniku jednoznačně přihlásil ke konceptu Ameriky zbavené rasové segregace a etnických předsudků. Představoval tehdy jeden z kulturních symbolů boje za rovnoprávnost černošské menšiny. S odstupem desítek let je patrné, že snímek působí příliš výchovně a učebnicově. Představuje úzkostlivě vypulírovaný ideální tezovitý model s černošským nápadníkem bez jediného kazu. Dvojice už dávno odrostlých snoubenců, která přijde s historkou, že jim stačilo 20 minut na to, aby se navždy zamilovali, a po 10denní známosti se hodlá vzít, představuje pozoruhodnou známku nezralosti a přímočaré směřování k životnímu průšvihu, nehledíc na rasový problém. Ten byl v polovině 60. let vážně palčivý - opovržení a naschvály okolí vůči smíšenému páru byly tou snesitelnější variantou - na spoustě míst totiž reálně hrozil lynč. Dceruška navíc působí dojmem slečinky z bohaté rodiny s liberální výchovou, která si toho v životě moc odpírat nemusela a kterou nikdo neučil čelit těžkým překážkám. Pokud Kramerův film ještě dnes sklízí pozitivní ohlasy, pak díky tématu, které je v obecné rovině dodnes aktuální. Mimochodem, víte, kdo k vám jednou přijde na večeři? Především ale se na oblibě snímku podepsalo herecké obsazení. Hned tři ze čtyř hlavních aktérů patří do síně filmové slávy a je radost se na ně dívat. Pro Spencera Tracyho to byla důstojná tečka jeho dlouhé umělecké dráhy. K dané problematice by se dalo dodat, že i když to podle hollywoodských snímků nevypadá, rasově smíšené páry s výjimkou velkých měst východního pobřeží dodneška v Americe nejsou běžné. Celkový dojem: 80 %. (20.03.2013)

Zvláštne, že som tento film videl po mnohých rokoch až dnes. Zvláštne, ako staromódne, divadelne, nerealisticky a moralisticky dnes pôsobí. Že získal Oscara a patrí medzi vychytené filmy nepričítam jeho kvalitám, ale skôr tomu, že zapadol do dobovej potreby. Do doby, keď vo viacerých štátoch Ameriky bolo zmiešané manželstvo trestné, doby keď vrcholili rasové nepokoje a keď sa iba nabíjala zbraň určená Martinovi Lutherovi Kingovi. Film je možné označiť ako jeden zo začiatkov idiotského projektu pozitívnej diskriminácie. Krajšieho, vzdelanejšieho a uhladenejšieho černocha než bol Sidney Poitier by ste v Amerike ťažko hľadali. Som zvedavý, ako by sa film vyvíjal, keby si tá rozmaznaná slečinka po 20 min. + 10 dňovej známosti domov doviedla nezamestnaného Sammyho Davisa jr., ktorý by namiesto diplomu z prestížnej univerzity doniesol preplnený výpis z registra trestov. Vo filme nie je prakticky ani jedna postava zo života, počnúc tancujúcim nosičom steakov a končiac Spencerom Tracym. Pripomínal mi nejaký laboratórny pokus pri ktorom sa vezmú typové figúrky, navodí sa situácia a potom sa už iba sledujú interakcie medzi nimi. Medzi jednoznačné pozitíva radím herecké výkony. A to nielen dôstojnú derniéru Spencera Tracyho, ale aj rovnako citlivý prejav Katharine Hepburn. Sidney Poitier je sympaťák, takže hrať nemusí a Katharine Houghton by prospelo menej pátosu a prehrávania. Pre mňa má tento film v súčasnosti význam najmä v tom, že ukazuje, aké jednoduché je byť tolerantným liberálom v teoretickej rovine a ako sa to zmení po priamom dotyku s realitou. Lebo opatrnosť pri miešaní rás a kultúr vychádza z atavistickej potreby zachovania identity. Buďte si istí, že všetky vaše multi-kulti ideály zažijú otras, keď sa vo vašich dverách objaví vaša dcéra s Cigánom, moslimom alebo trebárs s Jamajčanom. A tiež proti nim nemusíte nič mať, ale ... (23.02.2015)

Klenot. Tenhle snímek je pro mě filmový klenot a to nejen pro úžasný scénář, zajímavé téma, svižné tempo, ale i to, jakým způsobem své role ztvárnili hlavní představitelé. Všichni býváme tzv. chytří, když udílíme rady druhým nebo když hodnotíme činy jiných. A jak nám bývá ouvej, pokud se v takové situaci ocitneme my sami. Ono je to zvenčí setsakramentsky jiný než zevnitř. Takže – voilà – pět hvězd! (20.07.2014)

Takhle s pětačtyřicetiletým zpožděním je to spíše úsměvné. Ale nutno říci, že to bylo výborně napsané a ještě lépe zahrané. Sidney Poitier byl zřejmě jediným pro bělochy přijatelným černochem a z postavy služebné Tillie museli všichni černošští bojovníci za rovnoprávnost vzteky mlátit hlavou o sedadlo před sebou. Úspěch zaručen. ;-) (23.10.2012)

Včera som sa dozvedel, že pred nedávnom zomrel Sidney Poitier, prvý nositeľ Oscara čiernej pleti. V minulosti som už o ňom čo-to pochytil (minimálne som ho poznal podľa mena), ale keď som si teraz zbežne prelistoval jeho filmový katalóg, zistil som, že som ešte nevidel žiadny film v ktorom hral. Aby som to napravil, presunul som svoje plány bokom a pozrel si film Guess Who's Coming to Dinner, ktorý ma z celého hercovho repertoáru zaujal najviac. A musím konštatovať, že ani trochu neľutujem. Samotný Sidney Poitier zahral svoj proťajšok výborne, nutno však povedať, že v porovnaní so svojimi hereckými kolegami nijak zvlášť neexceluje, nakoľko každý zo zúčastnených hrá viac než dôstojne. Herecké výkony sú prosto úžasné, no film našťastie nestojí len na nich. Čo je na ňom ešte dokonalejšie a dáva hercom väčší priestor vyniknúť, je scenár, ktorý (aj keď nie je bezchybný) svoju úlohu spĺňa stopercentne. Posolstvo, ktoré sa tvorcovia snažia predať dnes už možno nie je tak aktuálne, no stále je veľmi dôležité a nadčasové a dialógy, ktoré vo filme zaznejú je potrebné počuť. Celkom by ma zaujímalo, ako by film vyzeral, ak by obe rodiny neboli liberálne založené (asi veľmi zle), pravdepodobne by bol emocionálne ešte silnejší, ale zase by v ňom nebol ten Spencerov bravúrny, záverečný preslov. A ten stál vážne za to. (09.01.2022)