Norimberský proces

K tomuhle filmu by si snad měl divák nachystat lajnu koksu, aby u toho neusnul. Něco tak nudnýho jsem už hodně dlouho neviděl. Uprostřed filmu jsem si šel radši uvařit jídlo. Vrátil jsem se k obrazovce na posledních asi 30 minut a nuda stále pokračovala. Jestli chcete vidět nějakej zajímavej film ze soudní síně, podívejte se třeba na Můj bratranec Vinny. Tohle je uspávací prostředek srovnatelnej s hypnogenem. (20.01.2010)

Kramerův Norimberský proces se nezabývá právními aspekty působení norimberského tribunálu, ani neřeší otázku zodpovědnosti za režim a jeho činy ze strany běžných občanů. Obě tato témata, ač převelice zajímavá, by vydala na podstatně víc než tříhodinový film a je otázkou, k čemu by byl výsledek vlastně dobrý. Na lavici obžalovaných usedá čtveřice soudců Třetí říše, tedy lidé, kteří nenesli pouze morální či politickou odpovědnost z titulu své pasivity, ale sami vyvíjeli určitou aktivní činnost a posílali "nevinné" lidi do vězení či na smrt. Nejde tu o nějaké hluboké pojednání, to by bylo třeba uchopit v širších souvislostech, čehož toho médium zřejmě schopno není, v mezích možností ale Kramer obstál. Snímek je pro snadnější stravitelnost podán jako klasické soudní líčení a je nahlíženo z poměrně jednoduchého lidského pohledu, místy však přesahuje i do komplikované oblasti viny jednotlivce, a to nejen mezi Němci. Těchto momentů si na Norimberském procesu cením, byť zároveň lituji jejich stručnosti. Pokud jde o zpracování, mrzí mě, že všichni zúčastnění mluví anglicky. Sice se zde užívají sluchátka i blikající diody od překladatelů, ale je to pouze iluze, přitom skutečnost by pozvedla autentičnost o třídu výše. Ta je přesto na vysoké úrovni, o což se zasloužili rovněž herci, jejichž výkony jsou přesvědčivé, ale i odpovídající jejich úloze v procesu. Není zde prostor pro nadbytečnou teatrálnost (pro kterou ve skutečnosti místo bylo) nebo přílišnou snahu působit na divákovy city; jednání se vede v poměrně věcném duchu a z dostatečného odstupu. Jedinou výjimkou je nešťastný moment Janningovy zpovědi, který můj dojem v tomto shazuje; naštěstí zůstalo jen při něm. Ne že bych nevěřil tomu, co říká, ale toho patosu na mne bylo příliš. Pro režii obecně mám jen slova chvály, výborně pracuje se scénou a i části odehrávající se mimo soudní síň, jichž není právě málo, do mozaiky celého filmu výtečně zapadají. Zvláštní kapitolou je pak soudce Haywood: jestliže je označován za "černobílého", pak pouze v tom smyslu, že chce dát za každou cenu průchod spravedlnosti, po většinu filmu však i on sám byl zjevně na vahách, co spravedlnost v pohitlerovském Německu vlastně znamená. A to je právě největším kladem Kramerova Norimberského procesu: i přes spoustu dialogů a závěrečné rozhodnutí soudu nedává jasnou odpověď na otázku, co je správné. (04.07.2007)

Scénář: Abby Mann .. Řeklo se to už v Norinberku: My Američani neumíme okupovat. Hm, někdo to věděl už tehdy a přesto se v Koreji, Vietnamu, Afghánistánu, Iráku dopouští stále stejných chyb. Válka proti Německu byla ospravedlnitelná, ale ty další, vedené z ideových důvodů nebo ekonomických pro ropu pod záminkou protiteroristického marše už jsou trochu na štíru. Jenže co bude se světem, až jednou někdo skutečně vymáchá Američanům hubu? ___ Komu nestačí tento převážně působivý film, ať hledá tady. Pár článků nebude tak ubíjejících jako délka filmů s touto soudní tématikou. 75%. (15.10.2007)

Vysvěcuje se chrám spravedlnosti, žalobcem je lidstvo.. Scény mimo soudní síň, i přes svůj nepopíratelný význam (především politický kontext), nevykazují až takovou sílu, ale jakmile se dostaneme k tribunálu následných norimberských procesů, začnou se dít věci.. Richard Widmark nekompromisně žaluje a ukazuje věci, na které se nikdy nesmí zapomenout, Montgomery Clift vystřihne pekařského prosťáčka s bravurní zmateností, Maximilian Schell obhajuje tak plamenně, že jej máte chuť posadit na lavici vedle obžalovaných, Burt Lancaster dlouho nečitelně mlčí a když promluví, zjistíte, že atakujete světový rekord v zadržování dechu a nakonec vše uzavře Spencer Tracy svou na jeden záběr natočenou 11 minutovou závěrečnou řečí, při které i ta slepá mrcha Spravedlnost musí uznat, že každé slovo má svou váhu. Tady ta paní měla dlouhý čas na rozmyšlenou, dokonce zbyl i prostor na záviny a Marlene Dietrich, ale jak k tomu přijdou oběti obžalovaných, u nichž měla jasno už v okamžiku, kdy strčila nos do soudní síně a nebo se vůbec ani neobtěžovala objevit..? Zbožňuji černobílé filmy, které nejsou černobílé.. (25.07.2016)

Tříhodinová filmová škola. Scénář, výkony, kamera, jestli chcete vědět, jak to vše vypadá v perfektní podobě, shlédněte tenhle klenot. Mnoho brilantních dialogů, ve kterých se hledá odpověď na téma odpovědnosti a podílu člověka na rozpoutaném teroru, navíc podaných naprosto vynikajícím způsobem ať již Spencerem Tracym, Maxmilianem Schellem nebo Burtem Lancasterem. Vyprecizovaná je kamera. Například v soudní síni pomalu přejíždí okolo stěn, pak zajede mezi diváky a náhle prudce zazoomuje na mluvčího, kterého si předtím nevšímala. Celý film jsem se neodtrhl od obrazovky a ještě dlouho jsem musel o obsahu přemýšlet. Například nakolik můžeme pro "záchranu demokracie" právě demokracii omezovat? Nakolik můžeme některé skupiny vyřazovat z veřejného života, "preventivně" se "bránit"? Toť dosud otázky nesmírně aktuální, není-liž pravda? Připojuji se k Aidanovi a Exkvizitorovi. Nový film z roku 2000 stojí za starou bačkoru. "Musíte mi věřit, že jsem nečekal, že to dojde tak daleko. - Tak daleko to došlo, když jste odsoudil prvního člověka, o kterém jste věděl, že je nevinný." A naprosto famózní starý český dabing. P. S. Fiktivní postava Dr. Ernsta Janninga vznikla patrně spojením dvou ministrů spravedlnosti, dr. Franze Gürtnera (v úřadu v letech 1932 až 1941, kdy zemřel, pokoušel se omezovat brutalitu nacistického systému) a dr. Franze Schlegelbergera (v úřadu provizorně v letech 1941 až 1942, za jeho úřadu ostře vzrostl počet udělených trestů smrti, v Norimberku odsouzen na doživotí, v roce 1950 propuštěn vzhledem ke stáří). Po něm nastoupil do úřadu Otto Georg Thierack, který v něm setrval až do konce třetí říše. Na rozdíl od předešlých zkušených právníků šlo o sice vystudovaného, leč brutálního nacistu, jehož cílem byla "nacifikace spravedlnosti". Po válce spáchal ve vazbě sebevraždu ještě před zahájením Norimberského procesu. (03.05.2006)