Svědomí

Skvost o zvláštním nadčasovém nepříjemném vnitřním šimrání při pocitu provinění. Jo, kdyby Hitchcock tvořil jeho nejlepší psychologické kriminálky bez té US přehrávanosti a teatrálnosti, mohl by leckdo říci, že zde Jiří Krejčík udělal výcuc toho nejlepšího z díla US mistra. Naštěstí to tak není, naopak zde nenaleznete slabé místo, film slupnete jak černobílou, však mrazivě chutnou, malinu a na konci se sami nad sebou zamyslíte, ať již bylo svědomí před filmem čisté, či nikoliv. (25.06.2006)

V rozmezí let 1946 až 1948 natočili domácí tvůrci několik pozoruhodných psychologických dramat na téma chování člověka ve vypjatých životních situacích. Vynikala profesionalitou, závažností myšlenky a srozumitelností pro nejširší divácké vrstvy. Nezávislost příběhů na době vzniku z nich činila díla nadčasová a to se jim v poúnorovém kvasu stalo osudným: doba naopak žádala náměty ryze současné. Film režiséra Jiřího Krejčíka Svědomí je studií nitra muže, který při jízdě automobilem se svou milenkou zavinil tragickou nehodu a z místa činu zbaběle ujel. Dlouho bojuje se strachem i svědomím. Rozhodujícím motivem pro dobrovolné přiznání je až pohrdání vlastního syna. Velkou hereckou příležitost zde získali především dva interpreti, na něž film později neprávem zapomínal. Postavu slabošského úředníka ztvárnil Miloš Nedbal, pro něhož to byla výjimečná (a svým způsobem i životní) role. Milenku, která nepřímo zavinila jeho trpké morální váhání představovala třiadvacetiletá Irena Kačírková. Ta se na filmovém plátně znovu objevila až za dlouhých šest let, kdy se zcela změnila koncepce české kinematografie. Podobný osud potkal i režiséra Krejčíka, který další celovečerní film vytvořil teprve o čtyři roky později (ideologicky vykupitelské budovatelské drama Nad námi svítá). Navzdory vyřčeným komplikacím a následkům vzniklo tehdy ojedinělé dílo, jehož nesporné kvality spočívají v jednoduchosti a syrovosti zobrazovaného tématu. (02.11.2008)

Velmi dobré psychologické drama o otázkách viny, morálního kodexu a hlavně svědomí. Nedbalovu Doležalovi, i přesto co udělal, divák tak nějak fandí, chápe ho a hlavně je napjatý, jak to s ním dopadne (a stejně tak co na to jeho syn). Slušná dávka napětí, strachu a paranoie vytváří pro tento příběh tu správnou tíživou atmosféru. Pan režisér Krejčík mě již potřetí přesvědčil o kvalitě svých filmů, v tomto případě to budou silné 4*. (15.12.2012)

I když jsem tento film viděl cca jako desetiletý, zapůsobil na mne tak, že si ho stále pamatuju. Nehoda, boj otce se svým svědomím, boj o důvěru svého syna, stále větší úsilí se nezhroutit. Nakonec to přiznání může působit jako vysvobození. Film s takovým tématem a přitom nemoralizuje. Podepisuju komentář NinonL. Jen cynismus nedovoluje tvořit takové filmy dnes. Čímž zároveň odpovídám i těm, kteří neváhali a proměnili komentář v politické bojiště. Kolik tedy takto důležitých a silných filmů vzniká v době tvůrčí svobody. V porovnání s tím, co se může, je to, co se v kinematografii realizuje, tristní. (13.10.2017)

9/10 Nebyt toho ne uplne uveritelneho konce, tak je to za 10, ale i tak pekna sonda jak do svedomi, tak do exterierovych zaberu Statlu, ktere na pozadi vzdy ukazuji nejakou dominantu ;]] Nedbal hraje nejednoduchou postavu, ostatne jako vzdy a pani manzelka mu spis dela partaka nez zenu v domacnosti a pochybuju, ze by dovolola, aby se sel priznat, jelikoz by to opravdu znicilo celou rodinu... (08.10.2009)