Úsměvy smutných mužů

Jsem skoroabstinet a na české filmy chodím do kina nerad. Takže pro mě byly Úsměvy smutných mužů asi stejně lákavé, jako lesbické porno pro Mirku Spáčilovou. Zatímco alkohol mi prostě nechutná, tak českým filmům se vyhýbám díky sérii zklamání posledních pár let. Nicméně byl jsem svou drahou nadpolovičkou (samozřejmě ne pod nátlakem) přesvědčen, že "pro mě bude dobré", ten film vidět. Absolvovala se mnou několik "pohádek pro dospělé", takže ty vyjednávací schopnosti nejspíš odkoukala od Thanose. Jsem latentní demokrat, takže jsem kývl (dokonce se mi povedlo nevypadat u toho, jako kdyby mi někdo o hlavu ohýbal traverzu). Kino Svratka, staré dobré singlsálové kino, začali plnit lidi. Blažený úsměv mé drahé nadpolovičky rozšifrovalo její konstatování, že si konečně připadá v kině patřičně. Skoro jako na třídní schůzce. Rozhlédl jsem se a pochopil, co tím myslí. Nijak zvlášť pohodlné sedačky velmi solidně zaplněného kina, okupovaly zadnice převážně mých vrstevníků. Věkový průměr návštěvníků Marvelovek, mezi které se řadím hrdě i já, byl pokořen o dobrých 15-20 let. Uvědomil jsem si, že mezi ně minimálně designově zapadnu, což mě trošku otrávilo, ale s mým nulovým očekáváním ohledně "filmu o alkoholicích", už to moc nepohnulo. A snad i právě to, že jsem žádné recenze nečetl a očekávání nechal doma, nakonec přispělo k pocitu příjemného překvapení. Díky skvělé předloze p. Formánka, který dokázal vyprávět inteligentně a s nadhledem a současně bez moralizování a snahy vzbudit lítost, nebudete sledovat "ožralce, kteří si za to můžou sami", ale smutné muže, kteří se snaží popasovat s tím, že jsou otroky závislosti. Formánek neřeší kdo za to může, nenabádá, abychom se snažili pochopit, že závislost je nemoc a nedává rady, jak z toho ven. Svůj příběh vypráví prostě a s pokorou, jednoduchým jazykem bez příkras, tak jak by to alkoholem vyšisovaný, ale pořád inteligentní člověk, mohl opravdu říct. A tato opravdovost na mě udělal veliký dojem. Bohužel mi ten dojem trochu pokazil režisér. Já to chápu. Uzavřený prostor ústavu, jedna "normální" postava/divák a spousta bizarních postav(které lze obalit různými příběhy) a to vše vystaveno tlaku. Filmařský ráj, ze kterého vzešly skvosty jako Přelet nad kukaččím hnízdem, Svět podle Prota, ale třeba i Vykoupení z věznice Shawshank a spousta jiných. Takže rozumím tomu, že se režisér snažil vnést trochu invence, nebo si nějaké téma vypůjčit z již zmiňovaných perel. Jenže pokud vyprávím velký příběh podle skutečné události a snažím se o uvěřitelnost, nemůžu v polovině filmu uskočit na tři minuty do pohádky a pak se vrátit zpět. Využití Duška, jakožto parafrázi na Prota, bylo laciné a zbytečně ubralo páru jinak skvěle rozjetému dramatu. Možná to bylo schválně, aby se právě to napětí zmírnilo. Duškovi fanoušci to asi ocení a věřím tomu, že nemalé procento platících diváků, přišlo právě na film s Duškem. Nevím, jestli jim to bude stačit, protože on je to film spíš se Švehlíkem, který je standardně výborný, ale především film o Josefovi. I přes mou výtku, je to jeden z mála opravdu povedených počinů a jako takový ve vás nechá pár otázek, na které je dobré se ptát. Kolik šancí si člověk zaslouží? Už jsme poznali, jaké to je být na dně? A čím to je, že někdo dostane od života ránu, otřepe se, zapláče si a jde dál a jiný se z toho dna přesune na dno láhve a sice se dokáže odrazit, ale nevydrží sám plavat a tak zase klesne? Jsou slabí, nemocní, nebo to mají v genech? V Úsměvech smutných mužů odpovědi nedostanete. Pan Formánek vám ale ukáže, že tu bitvu jde aspoň zremízovat a jak se to povedlo jemu. Normálně by to mohl být spoiler, ale ten chlapík pracoval na scénáři a dokonce si i zahrál malou roli. Procento vyléčených/nechlastajících alkoholiků je děsivě malé, takže přiznaný happyend je na místě. (22.07.2018) (méně) (více)