Mikoláš Aleš

Výborně udělané životopisné dílo, u něhož se člověk nenudí, velice pěkně je zde zobrazen boj o autorství lunet v Národním divadle i lidové mistrovství a povahu Mistra Mikoláše Alše. On skutečně stál na straně prostého lidu proti měšťácké společnosti a jejímu snobismu, a proto si dělný lid Alše velmi vážil. Skvělý výkon Karla Högera, trošku méně výrazná byla Dana Medřická, ale pak spousta vynikajících herců, k nimž si bohužel málokdy člověk mohl přiřadit historické osobnosti našeho uměleckého života. (25.02.2020)

Budovatelsko-vlastenecké životopisné filmové dílo. To je nejvýstižnější a nejkratší charakteristika Krškova výtvoru. Pouze po filmařské stránce je to velmi dobrý film, herecké obsazení je špičkové a herecké výkony jsou více než nadprůměrné. Co je problematické? Celá nosná konstrukce, kdy je jedna z nejvýznamnějších postav českého výtvarnictví stylizována do postavy průkopníka lidového hnutí s důrazem na české vlastenectví a stává se předobrazem předchůdců komunistického hnutí. Navzdory všem cizákům, zpátečníkům a bohatým měšťákům. S postupem děje je tato konstrukce stále více vtíravější a hlasitější. Soudruzi museli mít z tohoto díla nebývalou radost! Z té jásavé a zcela zřetelné komunistické propagandy. Hlavní postavou je přední postava české výtvarnické historie, zručný ilustrátor a talentovaný malíř Mikoláš Aleš (dobrý Karel Höger). Samozřejmě, již z výčtu jeho výtvarných prací je patrné jeho vlastenecké uvědomění. Ovšem jeho setrvávání v póze předchůdce komunisty je jen důmyslnou úlitbou tehdejší komunistické strany jako ochranitelky slovanského prostého lidu. A proto ani nemůže překvapit závěrečná lidová trachtace s holdem národnímu hrdinovi, který ani o píď neustoupil ze svého přesvědčení. Navzdory bídě vlastní rodiny, navzdory dobře míněným radám, navzdory skutečnosti. Z dalších rolí: Mikolášova věrná a oddaná životní láska Marina (Dana Medřická), vstřícný předseda Staročechů František Ladislav Rieger (Zdeněk Štěpánek), Mikulášův spolužák z malířské školy a spolutvůrce výzdoby Národního divadla František Ženíšek (zajímavý Vladimír Ráž), nápomocný a bodrý spisovatel Jakub Arbes (Jiří Dohnal), stálý malířský model na malířské škole Drábek (Jaroslav Vojta), Mikulášův zastánce a ředitel malířské školy Swerts (sympatický Bedřich Karen), nespokojení a pokrytečtí profesoři výtvarného umění Romm (Vladimír Řepa), Lhota (Jaroslav Seník) a Woltmann (Karel Dostal), patron výtvarné školy a povýšenecký hrabě Schöborn (zajímavý Jiří Plachý st.), přátelský spisovatel Alois Jirásek (Emil Konečný), přívětivý buditel a divadelník František Ferdinand Šamberk (Jiří Steimar), Mikolášův dobrodinec v nelichotivých barvách Brandejs (pozoruhodný Miroslav Doležal), hanlivý kritik Alšova díla Eduard Grégr (Bedřich Vrbský), přátelský dramatik Ladislav Stroupežnický (Radovan Lukavský), či Mikolášovi spolužáci z výtvarné školy Soběslav Pinkas (Felix le Breux), Josef Tulka (Václav Voska), Jakub Schikaneder (Josef Bek), Antonín Chittussi (Václav Švorc) a Rendl (Svatopluk Beneš). Co naplat, že jde o poctivou filmařinu ve velkolepém stylu, když se skutečnost ohýbá ve vichru propagandy komunistického režimu! A zůstává jen nadšení z uličnických hrátek malířských studentů. To ostatní bolí a je nebezpečné! (26.09.2016)

Karel Höger byl zřejmě pro role kulturních velikánů zrozen, protože jak Bedřich Smetana tak i Mikoláš Aleš byl dobrou volbou pro tohoto charismatického herce. Kresby talentovaného malíře mám v paměti od dětských let z čítanek a ilustrací dětských knížek i básnických sbírek, třeba Ohlasů písní ruských a českých. Jeho život se mi už ze vzpomínek vytratil, proto jsem si ho ráda připomenula. Že to v minulosti neměli talentovaní umělci lehké je známo z řady smutných životopisných příběhů, tento nevyjímaje. Pochválit je možné dobovou atmosféru a herecké výkony řady mladých začínajících a později slavných herců. Zdržím se kritiky, protože dnešní režiséři by něco takového sotva natočili a to mají daleko lepší podmínky i techniku. (08.02.2014)

Umělec a lid - to je oč tu běží. Mikoláš Aleš vzešel ze selských poměrů, nenechal se zkazit elitním prostředím malířské akademie a salonů a zůstal věrný prostotě a lidovosti. Na pokraji bídy odmítal velká plátna pro vybraný vkus a ukájel vkus nejširší svými kalendáříčky a ilustracemi k lidovým písním. Léta strádání mu však přináší zadostiučinění a končí v náručí a za nadšených ovacích těch nejprostších, na lidové veselici uprostřed staré Prahy. Socialistický realismus měl na všechno svoji optiku, i na život malíře, který se stal jedním z hlavních inspirátorů vizuální podoby jeho stylu. Posloužil jako vzor služebníka lidu i národa, aby naedl na správnou cestu ostatní. Stejně jako v ostatních dobových filmech tohoto žánru jej formuje prostý lid a jeho prostředí, s níž je až osudově srostlý. Uplatněná šablona je jasná - ať už jde o umělce, vědce či vynálezce, jeho pevné sepjetí s lidovým prostředím slouží jako žádoucí korektiv, jasný apel, že intelektuál nemá šanci, pokud nebude tvořit či bádat v rámci kolektivu a pro celek, nespoléhat se na vlastní síly a otevírat se zdravějším podnětům okolí. Mikoláš Aleš tento účel naplňuje stoprocentně, v jiných ohledech ovšem dokáže udržet míru. Zpátečnické prostředí německých měšťanů a salonních umělců je sice přítomno na každém kroku, ale jen občas zklouzává ke karikatuře. Zaplňují ho poměrně civilně pojatí jedinci, někteří dokonce s ambivalentními odstíny. Velmi oživující je vykreslení studentského prostředí založené na recesi a zdravému výsměchu autoritám. Přesto se ani Krška nevyhne křečovitým momentům vzbuzujících přinejmenším rozpaky - Alšovy náruživé zpěvy lidových písní v nečekaných momentech, opravdu zvláštní scéna požáru Národního divadla či cimrmanovsky náhodné setkání všech důležitých postav u Karlova mostu musely i ve své době budit smích. Naštěstí obsazení téměř celého souboru Národního divadla dává záruku, že alespoň herecké ztvárnění dokáže bez úhony přežít tyto rozpačité chvilky a povýšuje řadu postav nad roli pouhých částeček přesně vypočítaného schematu (13.04.2014)

Alšův životopis se nesoustředí na strnulá data, je stejně temperamentní jako sám Aleš. Krška se pokusil zasadit film do dobového kontextu, což se mu bohužel příliš nepovedlo. Částečně je to dáno i enormně velkým důrazem na hlavního hrdinu. Krška bohužel selhává právě tam, kde mohl být jeho film nejzajímavější. Přenechává vše na bedrech Högera, což určitě není špatné rozhodnutí, ale pro neznalé dobového klimatu může být film až neuchopitelný. Ve filmu padne jediná zmínka o Mánesovi, i když byl pro Alše velice důležitý. Jediné, co Krška obšírněji vysvětluje, jsou důvody negativních vztahů akademiků k Alšovi. Mikoláš Aleš je příliš epizodický. Höger byl schopen mnohem lepších výkonů. Za zmínku snad stojí to, že tento velký odmítač filmových slz zde při pohledu na hořící Zlatou kapličku pláče. (29.07.2023)