Mikoláš Aleš

Umělec a lid - to je oč tu běží. Mikoláš Aleš vzešel ze selských poměrů, nenechal se zkazit elitním prostředím malířské akademie a salonů a zůstal věrný prostotě a lidovosti. Na pokraji bídy odmítal velká plátna pro vybraný vkus a ukájel vkus nejširší svými kalendáříčky a ilustracemi k lidovým písním. Léta strádání mu však přináší zadostiučinění a končí v náručí a za nadšených ovacích těch nejprostších, na lidové veselici uprostřed staré Prahy. Socialistický realismus měl na všechno svoji optiku, i na život malíře, který se stal jedním z hlavních inspirátorů vizuální podoby jeho stylu. Posloužil jako vzor služebníka lidu i národa, aby naedl na správnou cestu ostatní. Stejně jako v ostatních dobových filmech tohoto žánru jej formuje prostý lid a jeho prostředí, s níž je až osudově srostlý. Uplatněná šablona je jasná - ať už jde o umělce, vědce či vynálezce, jeho pevné sepjetí s lidovým prostředím slouží jako žádoucí korektiv, jasný apel, že intelektuál nemá šanci, pokud nebude tvořit či bádat v rámci kolektivu a pro celek, nespoléhat se na vlastní síly a otevírat se zdravějším podnětům okolí. Mikoláš Aleš tento účel naplňuje stoprocentně, v jiných ohledech ovšem dokáže udržet míru. Zpátečnické prostředí německých měšťanů a salonních umělců je sice přítomno na každém kroku, ale jen občas zklouzává ke karikatuře. Zaplňují ho poměrně civilně pojatí jedinci, někteří dokonce s ambivalentními odstíny. Velmi oživující je vykreslení studentského prostředí založené na recesi a zdravému výsměchu autoritám. Přesto se ani Krška nevyhne křečovitým momentům vzbuzujících přinejmenším rozpaky - Alšovy náruživé zpěvy lidových písní v nečekaných momentech, opravdu zvláštní scéna požáru Národního divadla či cimrmanovsky náhodné setkání všech důležitých postav u Karlova mostu musely i ve své době budit smích. Naštěstí obsazení téměř celého souboru Národního divadla dává záruku, že alespoň herecké ztvárnění dokáže bez úhony přežít tyto rozpačité chvilky a povýšuje řadu postav nad roli pouhých částeček přesně vypočítaného schematu (13.04.2014)

Karel Höger byl zřejmě pro role kulturních velikánů zrozen, protože jak Bedřich Smetana tak i Mikoláš Aleš byl dobrou volbou pro tohoto charismatického herce. Kresby talentovaného malíře mám v paměti od dětských let z čítanek a ilustrací dětských knížek i básnických sbírek, třeba Ohlasů písní ruských a českých. Jeho život se mi už ze vzpomínek vytratil, proto jsem si ho ráda připomenula. Že to v minulosti neměli talentovaní umělci lehké je známo z řady smutných životopisných příběhů, tento nevyjímaje. Pochválit je možné dobovou atmosféru a herecké výkony řady mladých začínajících a později slavných herců. Zdržím se kritiky, protože dnešní režiséři by něco takového sotva natočili a to mají daleko lepší podmínky i techniku. (08.02.2014)

Alšův životopis se nesoustředí na strnulá data, je stejně temperamentní jako sám Aleš. Krška se pokusil zasadit film do dobového kontextu, což se mu bohužel příliš nepovedlo. Částečně je to dáno i enormně velkým důrazem na hlavního hrdinu. Krška bohužel selhává právě tam, kde mohl být jeho film nejzajímavější. Přenechává vše na bedrech Högera, což určitě není špatné rozhodnutí, ale pro neznalé dobového klimatu může být film až neuchopitelný. Ve filmu padne jediná zmínka o Mánesovi, i když byl pro Alše velice důležitý. Jediné, co Krška obšírněji vysvětluje, jsou důvody negativních vztahů akademiků k Alšovi. Mikoláš Aleš je příliš epizodický. Höger byl schopen mnohem lepších výkonů. Za zmínku snad stojí to, že tento velký odmítač filmových slz zde při pohledu na hořící Zlatou kapličku pláče. (29.07.2023)

Uf! Pozdně obrozenecká legenda o sv. Mikoláši notně říznutá socialistickým realismem. Spojení dvou těchto ideologií stvořilo mírně přihlouplý a samozřejmě falešný obraz o Mikoláši Alšovi. Tuším, že to někde říkal Werich, že Alšova dcera byla po shlédnutí tohoto dílka pohoršena, jakého to z jejího tatínka udělali nuzáka, když nebylo doby, kdy by v domácnosti neměli služku. Závěrečná apoteóza spojená s lidovou veselicí je tak miloučce pitomá, že se našinec musel smát až se za břicho popadal. Takže za ty nechtěně humoristické pasáže a některé herecké kreace (E. Kohout v roli práskaného židovského obchodníka a M. Horníček v roli uvědomělého tiskařského dělníka) si ten film 2 hvězdy jistě zaslouží. (19.06.2014)

Krásně vlastenecké, ale od Kršky bych čekal více režisérské invence (viz jiný jeho životopisný snímek "Housle a sen"). O Alšově životě jsem se z tohoto filmu leccos dozvěděl - např. o jeho mecenáši Brandejsovi (traduje se Alšův výrok "Nebýt tehdy toho žida Brandejse, tak bych byl musel snad zahynout"), o jeho lásce a manželce, o účasti na demonstraci proti profesorovi, který ve své přednášce popřel existenci vlastního českého umění, o spolupráci se Ženíškem na výzdobě Národního divadla... Bohužel zde není zmíněna skutečnost, že od svých 22 let byl Aleš sám, rodiče i oba bratři mu zemřeli. Černobílé filmy mám moc rád, ale myslím, že tomuto snímku by více slušela barva (už kvůli těm obrazům). Celkově jsem spokojen, ale mistrovské dílo to přece jen není. (09.02.2021)