Artuš, Merlin a Prchlíci

Rok před filmem 101 dalmatinů uvedla Věra Plívová-Šimková tyto dalmantinky. To nejlepší z její tvorby měla dávno za sebou, ale tohle se mi v dětství hrozně líbilo. Láska ke psům, zachráněn pes před smrtí a Valerie Kaplanová čtyři roky před smrtí. Hlavně barevně a scénáristicky to nebyl nejlepší film. Hudba byla na dětské filmy slušná. Taky ty představy s korunou na hlavách psů mi moc neseděly. A o dětské role se postarali v té době slavní malí herci, kteří hráli tenkrát ve více dětských filmech. Ale že tento film nebyl moc reprízovaný asi taky o něčem svědčí. (10.05.2020)

Podivně neučesaný a jakoby překotně natočený film režisérky-klasika dětského filmu. Scénář je spíchnutý mimořádně horkou jehlou, postavy jsou podivně napsány (pobožná babička, rozpolcená matka v podání M.Reifové, skoro psychopatický otec-myslivec, prodejce zvířecích kožešin) a výkony některých neherců jsou opravdu na hraně. Dialogy také nic moc, některé detaily (prostřihy na herce, kteří se většinou něčemu diví nebo jsou šokováni) jsou vysloveně amatérské. K tomu několik tradičních pádů, kolizí a recyklovaného situačního humoru. Ani Hapkova hudba není tak dobrá, jako bývala v době jeho dřívější spolupráce s režisérkou. Co se povedlo, je určitě výběr cvičených psích „herců“ , také někteří profíci (V.Jeníková a P.Nový) hrají spolehlivě a totéž se dá říct i o většině dětských představitelů, kteří alespoň působí přirozeně. Jednu hvězdu navíc oběma dámám dávám za to, že se film – na rozdíl od apartních opusů podobného ražení M.Poledňákové – vůbec nepodbízí, naopak se v něm ozývají i temnější tóny, které do dětského světa nerozlučně patří. Haf. (27.08.2011)

Nic proti snaze přidat do mnohdy idealizovaného a kýčového světa dětských filmů také trochu toho každodenního realismu. Ale v tomto konkrétním snímku se vyskytuje takové množství protivných, záludných, uřvaných, negativních a kvůli každé blbosti se hádajících (dospělých) lidí, že jsem jej dokoukal jen s krajním odporem. Možná jsem staromódní, ale přeci jen se domnívám, že v rodinných filmech by alespoň některé dospělé postavy měly představovat i cosi jako modely žádoucího chování. Tady se nic takového nevyskytuje, všichni dospělí vystupují coby víceméně nesnesitelní pazgřivci. Možná si toho bylo vědoma i paní režisérka, a poněkud neorganicky působící zpomalené záběry dovádějící smečky dalmatinů si tak lze vysvětlovat i jako její pokus onu nepříjemnou náladu celého filmu tu a tam přerazit něčím sentimentálním. (30.09.2018)

Tak ne. Ani po letech jsem tomu nepřišel na chuť. Sbírka drobných příhod se psy a to je všechno. Klidně lze koukat od konce k začátku. Vlastně to má náznak děje až po polovině filmu. Psy jsem si stejně pletl, takže rádoby legrační situace na mne nějak nepůsobily. Dávám velké plus paní Kaplanové, že do takové blbiny šlápla, ale zase, kdo by nechtěl točit s paní Plívovou, že? No a za kapku té citovky ke konci ještě malé plus přidám. Tu místy hnusnou hudbu má na svědomí opravdu pan Hapka? (12.09.2016)

Rodinný film, který sice zavítal kdysi dávno do kin, ale televizní obrazovka jeho parametrům sluší mnohem lépe. Dvě zkušené režisérky si ho vzaly na starost a vyvařily vše, co už bylo v podstatě k vidění v jiných filmech. Roztomilí puntikatí pejsánci našli inspiraci v amerických 101 dalmatinech a celkové pojetí se blíží ke stylu Marie Poledňákové, ale když už je z formy. Herci to odehráli fajnově, ale nic moc originálního, a to včetně režijního rukopisu, ve filmu k vidění není, protože jako by každou scénu čerpal z lepších českých filmů. Párkrát se divák zasměje, nějaká ta legrace s filmem je, ale ústup ze slávy českých filmů pro děti a mládež je znatelný. 40% (17.05.2013)