Barry Lyndon

Nádherná podívaná. Zastavte si film na kterémkoliv místě a můžete si záběr nechat zarámovat jako krásný, někdy překrásný obraz. To umí málokdo, ale Kubrick výtečně. Že je to zdlouhavé? Určitě, ale právě proto je to autentické. Barry Lyndon a lidé kolem něj nežili tempem videoklipů, jako mnohdy my. Zajímavý příběh přes nějž se dostanete do 18-tého století. (07.09.2008)

Sága rodu Barryů, později Lyndonů, je opět jako u MP od začátku vyprávěný příběh. Samotný děj je Kubrickovým zpracováním doveden ad absurdum k téměř čisté dokonalosti. Historické exteriéry krajiny mají v jeho šerosvitu magickou sílu a stáváte se jakoby návštěvníkem uchvacujících obrazů v Louvru. Jeho oko fotografa a fotografické počátky z roku 1945-1950 v něm zanechaly a dále rozvíjely vytříbený vkus pro kompozici, sladění detailu s děním a experimenty s barevným laděním. Perfektcionizmus mu zde v žádném případě není cizí, přihlédneme- li na snímání filmu pomocí technikou "steadycam", bez pomoci umělého osvětlení a s přístroji vyvinutými pro NASA, docílil opravdu nezapomenutelných záběrů. Jak již zde někdo řekl o BL: Jeho bolestná krása vás dostane na kolena. Velká škoda, že jeho další historické téma "Napoleon", které již měl do detailu propracované a připravené, nebylo vubec použito a upadlo v zapomnění............... (03.10.2004)

V rámci dopĺňania základného filmového vzdelania prišiel rad i na entý film Stanleyho Kubricka, ale po skúsenostiach s MECHANICKÝM POMARANČOM a OSVIETENÍM som sa už nebál „ťaživej látky v nudných akademických rukách“. Výsledkom je ďalší úchvatný, viacerými rozmermi popretkávaný (ak nie priamo epický) príbeh. A že Barry nie je cnostný chlap? Nuž... nie je. (09.06.2007)

Kubrick je prazvláštní mimo jiné tím, že se neopakuje a každý jeho film se zdá být velmi precizním cvičením na téma některého filmového žánru. Berry Lyndon je v podstatě životopisný film, vyprávějící o vzestupu a úpadku hlavní postavy. Kubrick si ponechává po celou dobu vypravěčský odstup od jeho životního příběhu a stejný odstup vnucuje i divákovi. Setkávám se tu už po několikáté s jeho bezprecedentním chladem, který je patrný snad v každém jeho díle. (S téměř badatelským odstupem sledujeme přípravu zločinu a jeho nešťastné selhání v noir-ovém příběhu „Killing“. S chladnou estetizující magičností se k nám obrací film „2001:Vesmírná Odysea“. A právě lhostejný přístup hlavního hrdiny „Mechanického pomeranče“ k násilí je zdrojem šokujícího působení tohoto filmu.) - Také Barry Lyndon se staví jako pomalá nezaujatá životopisná studie, jež nic (hlavního hrdinu ani děj) nesoudí, jen pozoruje. Přes leckdy emočně vyhraněné události, jež se na plátně odehrávají, působí film překvapivě (téměř) jen na naši rozumovou stránku. Nutí diváka aby sám věci racionálně, bez citového zaujetí posoudil. A právě to je zdrojem jistého neladného dojmu, který z tohoto filmu mám. - Nedozvíme se mnoho o pohnutkách Lyndona k jeho činům. Musíme buď sami začít jeho pohnutky a plány rekonstruovat anebo vnímát jeho činy jen jako projevy nahodilosti. Na svém bohatství, stejně jako na jeho ztrátě, se hlavní hrdina podíllí jen menší měrou. Ani jedno není tak docela důsledkem jeho vědomého úsilí, ale spíše štěstí či naopak fatálního neštěstí. Jeho příběh je nám tak představen jako osudový. Ale třebaže divák sleduje vše jako neodvratné drama, samotný Lyndon se může jen podivovat, kdy vlastně nastoupil cestu neodvratného pádu.- Dějově mi film nejvíc připomínal Zweigova Fuschého, v němž autor rovněž detailně a při tom s odstupem bez stranění sleduje kariéru ctižádostivého a bezzásadového muže i jeho pád. Pokud jde o filmový projev je srovnatelný s pomalými historickými filmy jako Věk nevinnosti nebo třeba Portrét dámy. Svým citovým chladem mi připomíná zejména posledně jmenovaný film , který se předstíráním a nedostatkem citů přímo námětově zabývá. - Ať se na to dívám z jakékoli stránky. Existuje mnoho lepších a zajímavějších Kubrickových filmů. To neznamená, že je tenhle špatný. Není však nadprůměrný nebo geniální. Je jen velmi, velmi precizní. (05.10.2004)

Stanleyho galerie výtvarného umění, které muže konkurovat leda ta Ridleyho z roku 1977. Obrazy o lovci štěstí, který šplhá po sarkastickém žebříku oportunismu až do aristokratických výšin, jsou přenádherné. Škoda jen, že se do těch prostých pikareskních rámů nepodařilo dostat více srdce, jako se to třeba podařilo u lůžka malého Bryana či při poslední satisfakci za holubího vrkání, nicméně emoce nejsou prvoplánově to, co bych u chladného šachisty Kubricka vyhledával. „…good or bad, handsome or ugly, rich or poor, they are all equal now..” (11.06.2018)