Jan Palach

Príbeh Jana Palacha začína zoširoka ( sekvenciou z detstva ) a tu sa niekde začal problém filmu, je značne mozaikovitý a nekompaktný, hlavne jeho prvá polovica. Je to vo veľkom kontraste s geniálnou poslednou 20-minútovkou... Udalosti okolo 68-roku, mám na mysli exteriérové scény, ma príjemne prekvapili, boli natočené umne a za "lacný" peniaz ukázali veľké divadlo. Neviem sa zbaviť dojmu, že sa z látky mohlo vyťažiť oveľa viacej... (30.01.2019)

Premiéře filmu na LFŠ předcházelo promítnutí 35minutového filmu Zmatek (1968), který je dokumentem zachycujícím srpnovou okupaci. Nepříliš známé záběry od několika kameramanů dokázaly i při krátké stopáži postihnout nálady a pocity onoho osudového léta. O to silnější pak byl kontrast s hraným filmem, který selhal v každém ohledu. Skromná výprava dává vědět, že peněz nebylo mnoho, avšak i s tím se dá pracovat. Problémem je, že všichni na plátně vypadají, jak kdyby právě vyšli z kadeřnictví a schůzky se stylistou. I sovětští vojáci mají po dlouhé cestě nažehlené uniformy./// Vyprávěním se snaží režisér přiblížit Palacha, který byl zkrátka běžný student, jenž randil, četl a kterého máma peskovala, že si neuklidil pokoj. Nedaří se však vůbec přiblížit vnitřní pochody, které k činu vedly. Palach žádné podrobné vysvětlení nezanechal a dodnes jeho rozhodnutí mnozí nejen nechápou, ale i odsuzují, neboť vnímají sebevraždu jako zbabělost. Ať už je váš postoj jakýkoli, faktem je, že coby diváci sledujeme jen sérii doslovných či zcela návodných scén. Tu jde Palach do kina na grotesku a někdo v ní hoří, poté si čte, jak se upálil mnich. Nic z toho nemá základ v historických pramenech, ale o to nejde, byť se scenáristka snažila vycházet z faktů. Vedlejší linie jsou neuzavřené, a působí tak odbytě. Palach je v podání Zavadila neskutečně topornou postavou, která nemluví, ale deklamuje. Ostatní herci byli očividně vedeni stejně, takže jen koženě prohlašují, co si myslí, a nápadně nás informují o různých historických souvislostech. Scény ve Francii jsou neskutečnou křečí a nejsou jediné. Sedláčkovi jako vypravěči schází rafinovanost, byť se mu nedá upřít, že poslední sekvence, ve které se příliš nemluví, je velmi silná. [LFŠ] (25.09.2018)

Zoufale přihlížel tomu, jak se společnost ubírala k rezignaci, jak se smiřovala se znepokojivou politickou situací. V lednu 1969 napsal své matce prostý vzkaz, vhodil do poštovní schránky dopisy, v horní části Václavského náměstí v Praze se načichal přineseného éteru, polil hořlavinou a škrtl sirkou. Tragický čin, který po následující dny, roky a nakonec i dekády nutil přemýšlet o stavu společnosti i hledání příčin. Živá pochodeň, kus historie. Výročím se nevyhneme, navíc rostoucí nechuť k představitelům země je pokaždé aktuální. Divák od začátku ví. Soustředí se tak na detaily, aby pochopili, proč se vysokoškolák ke svému činu odhodlal. Režisér Robert Sedláček vsadil na dobovost a absolutní přirozenost (bohužel je emočně prostý), nijak formálně neexperimentuje, chce, abychom mladíka vnímali jako stydlivého a naivního hrdinu, nikoliv coby nějaké fanatického blázna. Svá tajemství si přesto ponechal, tvůrci vychází ze vzpomínek, z toho, co se povídá, z toho, co se dochovalo. Přesto velká poklona před Viktorem Zavadilem v titulní roli, který emoce dokonale nese v očích. Silný je i jeho vztah s matkou, výtečně zahranou Zuzanou Bydžovskou, ač opakovaně poukazuje na její otevírání jeho pošty, přesto s tím vždy tak nějak počítá. Prostě k sobě mají hlubokou úctu. A my bychom měli mít úctu k lidem, kteří „něco“ udělali. (10.02.2019)

Viktor Zavadil a Robert Sedláček odvedli skvělou práci, aby nám ukázali konec jednoho idealistického studenta, který se rozhodl zaplatit nejvyšší cenu, aby zburcoval apatický národ. Bohužel se mu to povedlo asi na týden, ale to už je zase o něčem jiném. Film každopádně lepší, než jsem na toto téma vůbec čekal. (13.01.2019)

Jenda z filmu Jan Palach by mohl být obyčejný kluk dospívající v 60. letech minulého století, nebýt vědomosti činu, ke kterému se odhodlá. Ta posouvá i jinak pocitově velmi dlouhý film a vkládá symboliku do každé i letmo řečené repliky. S finálním mrazivým detailem a v naprostém tichu, které následují střídající se tóny Modlitby pro Martu a Slunečného hrobu, pak diváka nechá, aby se se tím silným zážitkem vypořádal o samotě.Tohle je jednoduše příběh, který by nebylo dobré podělat. A už jen ta míra detailu ukazuje, že to měli tvůrci neustále na paměti. Důležité ale je, že i kdyby se oddělily rekvizity, stále by tam zůstal ten (ne)uvěřitelný čin - a člověk za ním. Více zde: https://www.irozhlas.cz/kultura/film/film-vs-realita-film-jan-palach-historie-okupace-upaleni_1808211300_kro (22.08.2018)