Jan Palach

Zatímco Agnieszka Holland mohla svůj Hořící keř opřít o poměrně kvalitní historické prameny, Robert Sedláček si takový luxus evidentně dovolit nemohl. Proto je výsledný portrét děravý a plochý. Nicméně i přesto, že o samotné postavě Jana Palacha Sedláček neřekne tolik, tím více toho dokáže sdělit o době, v které se film odehrává. (27.08.2018)

Jenda z filmu Jan Palach by mohl být obyčejný kluk dospívající v 60. letech minulého století, nebýt vědomosti činu, ke kterému se odhodlá. Ta posouvá i jinak pocitově velmi dlouhý film a vkládá symboliku do každé i letmo řečené repliky. S finálním mrazivým detailem a v naprostém tichu, které následují střídající se tóny Modlitby pro Martu a Slunečného hrobu, pak diváka nechá, aby se se tím silným zážitkem vypořádal o samotě.Tohle je jednoduše příběh, který by nebylo dobré podělat. A už jen ta míra detailu ukazuje, že to měli tvůrci neustále na paměti. Důležité ale je, že i kdyby se oddělily rekvizity, stále by tam zůstal ten (ne)uvěřitelný čin - a člověk za ním. Více zde: https://www.irozhlas.cz/kultura/film/film-vs-realita-film-jan-palach-historie-okupace-upaleni_1808211300_kro (22.08.2018)

Okupace 1968, rok 1969, éra normalizace... to vše mne velmi zajímá a lecos jsem o tom četl, viděl či slyšel z autentických archivních nahrávek včetně rozhovoru s Janem Palachem v nemocnici, kdy se státní bezpečnost zoufale snažila zjistit kdo jsou ty další ,,pochodně''. Byl jsem tedy velmi zvědav jak se s tímto tématem pan režisér ,,mikina Hi-tec'' vypořádal. Krom Hořícího keře mám totiž takový dojem, že se Palachovi a jeho nesmírně odvážnému činu nikdo nevěnoval. S tímto zpracováním mám však jeden problém. Film byl natočen tak, že ho budou v celém významu chápat jen ti co o okupaci něco vědí, či přímo o Janu Palachovi. Pokud má být ale film důstojným odkazem a památkou na Palacha, určitou výpovědí a vysvětlením - proč, obávám se, že mu mladší divák neporozumí. On nezná souvislosti, důvody a pak ono gesto nejvyšší oběti aby se národ probral, vůbec nebude z dnešního pohledu samozřejmé svobody schopen pochopit. Už jsem zaslechl i názor omladiny, že asi nebyl úplně normální, když se upálil...A tady vidím zcela zásadní nedostatek, zmařený potenciál. Co chválím bylo nasazení pro mne doposud neznámého Viktora Zavadila, ten se s rolí popral hodně slušně! Oceňuji též snahu o maximální autentyčnost a dobové reálie byť tam lecos uniklo (např. světlejším štukem zadělané průstřely ve fasádě Národního muzea na pozadí záběru na ruské tanky u sochy sv. Václava. Ty průstřely tam vznikly následovně když si jedna tanková osádka myslela, že budova s věží je rozhlas a začala na ní střílet.) Celý film samozřejmě směřuje ke konečnému nevratnému rozhodnutí Jana Palacha stát se pochodní a zažehnout v lidech světlo pravdy. Probrat je z apatie a počínající normalizace. Poslední záběry filmu jsou velmi silné, nicméně mám ten dojem, že dlouhý a nekončící detailní pohled na ohořelé třesoucí se tělo, trpící neskutečnou bolestí mohl být kratší. Přišlo mi to takto dlouhé jaksi až neetické vůči Janu Palachovi. Na stranu druhou jsem rád, že tenhle film vznikl. Dlužíme to. Při představě, že Ti sráči komunistický jsou dnes ve vládě a spoluvytváří zákony, že je platím ze svých daní, že mají tu drzost maximálně uznat, že se stalo pár přešlapů v minulosti... To je na tečku ! Pan režisér mikina Sedláček si může odškrtnout další velkou postavu z našich novodobých dějin a já jsem zvědav o kom dalším bude točit. Skoro se nabízí už jen Myloš Zemanů...Také trochu zamrzela hudba, ve vypjatých momentech jsem měl dojem, že zase sleduji seriál LOST a že někde se objeví přeživší z letu Oceanic 815... Ty housličky jdoucí do vysokých tónů mi fakt připomněly OST - M. Giacchina * * * (12.01.2019)

Já mám s Robertem Sedláčkem, prakticky pořád stále jeden a ten samý problém. On je naprosto skvělej v jednotlivých scénách i tady můžu jmenovat, scénu kdy rusák vyhání Honzu Palacha z mostu, emotivně silnou i když nenápadnou scénu s pani Bydžovskou při smažení kaprů a samozřejmě závěr, to je prostě mistrovský. Jako celek to na mě působilo hrozně rozlítaně, nemělo to vyprávěcí kontinuitu, to šoupání v čase bylo na mě moc hrr. Já navíc pořád v případě Roberta Sedláčka vnímám příliš velký odstup od hlavních postav , co si mám myslet o scéně s topením štěnětě, milenka, vztah Jana s maminkou, jak to vlastně měl s přáteli. Jediný co mě film dal za názor na Honzu, že to byl hodně citlivý kluk směrem ke spravedlnosti. No a tím se dostávám k nefilmové části mého komentáře, ten věnuji nejodpornějším z odporných, komunistům. Soudruzí jste hnusný kreatury, vy nejen, že na vlastní národ pozvete cizí vojska, popravíte ženskou, válečný hrdiny, doženete mladýho kluka k bolestně smrtícímu činu, terorizujete a vydírate vlastní obyvatelstvo, ale především máte tu drzost, tu neuvěřitelnou drzost dneska tyhle svoje odporný zločiny bagetelizovat, zpochybňovat, zesměšnovat. Mě je úplně jedno jak moc vám v dnešní době narostl hřebínek, že Havlem počínaje a Babišem konče s vámi každej politicky mocnej dělá politickej deal. Pro mě jste, byli a budete navždy zločinci, gauneři a šmejdi a to zlo v tomhle filmu, tak to jste vy v plný kráse. (21.08.2018)

Nechybělo mnoho a byl jsem svědkem nejtvrdšího pádu na hubu v českém filmu posledních let (moji „oblíbenou“ Učitelku vnímám jako slovenskou), ale vyvrcholení dojem naštěstí zdárně vylepšilo. Ta mlčenlivá soustředěnost mi v předchozím dění chyběla – je rozdíl mezi tím sdělit záměr mlčky a cpát ho při každé příležitosti všem postavám do úst. Vracet se do našich nejexponovanějších dějinných epoch a odkrývat mýty pro mě osobně nedělá Honzu Palacha vynikajícím. Mám pocit, že zrovna s podobnými introspekcemi na tom není česká kinematografie úplně zle (Protektor, Fair Play, Ztraceni v Mnichově, Já, Olga Hepnarová…) a Sedláček jen toto směřování ozvláštňuje větším množstvím ironie, někdy záměrně nepatřičné. _____ Účelovou nečitelnost protagonisty kvituji, mělkost světa kolem něj již nikoli. Ačkoli jsou pod Sedláčkových triptychem České století/Bohéma/Jan Palach podepsáni jiní scenáristé, problémy se opakují. Dialogy mě naposledy takhle trápily v nějaké nedělní pohádce na ČT. Scénáři jsem přál dramaturga, který by seškrtal to kvantum nevyslovitelných šíleností a jakoby mimoděk zmíněných údajů sloužících k charakterizaci postav a vývoji vyprávění (vinu tentokrát možná nese také nezkušenost Jana Gogoly ml. s hranou tvorbou). Jsem přesvědčen, že opravdu dobří herci dokáží s těmito nástrahami pracovat, ale v podání některých zdejších mlaďochů a za asistence Jana Vondráčka jsem procházel sedmi bránami pekel. _____ Záporů vnímám o dost víc. Dějinné události Sedláček představuje ve vždy srozumitelné chronologii, linie týkající se konkrétních figur ale nechává roztříštěné a neujasněné (vztah Palacha s přítelkyní a slovenskou kamarádkou) nebo nedovede zdůraznit jejich vývoj v čase a explicitní záměr (profesor jako morální vzor, důsledky charakterové změny Smrkovského, bezmoc stávkujících). Zvolená epizodičnost vyprávění na mě působila velmi únavně, nerytmicky a nedokázala mi zprostředkovat závažnost situace a utužování poměrů, to mi film musel sdělit opět až dialogy. Vypíchl bych ještě inspiraci seriálem Vyprávěj – veškeré kostýmy jsou čisté, nové a „retro“, zvláště hlouček protestujících komparzistů na Václavském náměstí hraje pod tím věčným bílým světlem všemi barvami a účesy. Po střelbě pak utíká tak zmateně, že nemám pochyb o tom, že tyto scény režíroval hostující Biser A. Arichtev. (23.08.2018)