Rudovous

Tak za prvé, mám rád Kurosawovy filmy a mám rád i Toshira Mifuneho... Jenže koukat na tohle tříhodinové dílko poté, co jsem v předchozích dvou týdnech díky ČT2 zhlédl Yojimba a Sanjura, bylo vážně utrpení. Režisér tu recykluje koncept u něho již několikrát viděný, jen v jiném hávu tentokrát podaný. Opět tu máme Toshifa Mifuneho v roli nepřístupného mrzouta, jenž je ale v jádru samozřejmě dobrý člověk s geniální bystrou hlavou. Také se tu znovu setkáváme s jakýmsi žákem/následovníkem (v minulých filmech zastoupený partičkou natvrdlých jedinců, zde máme pro pořádek jedince jen jednoho), kterému by měl Mifune v průběhu filmu promlouvat do duše a udělat z něho lepšího člověka. To by nebylo všechno tak zlé, přece jen Mifune je prvotřídní herec a už několikrát dokázal, že dokáže utáhnout i slabší režisérovy filmy. Bohužel ale právě v režisérovi resp. jeho scénáři je pro mě největší kámen úrazu. Film je neskutečně předvídatelný a všechny charaktery průhledně čitelné a uřvané (to se ale dá pochopit, když uvážíme, že je souží tak těžké nemoci, chudoba a vláda navíc nemocnici tvrdě uzavřela kohoutky, z nichž tekly dotace). Prakticky nikdo mě tu nijak zvlášť neupoutal kromě Rudovouse, jenž je ale, jak jsem již zmínil, jen další z kopií předešlých Mifuneho gerojů (ano, a i přes to, že je tentokrát povoláním doktor, tak i zde se setkáme s menší bitkou! zřejmě aby si přišli na své i fanoušci Kurosawových samurajských filmů). Žák je tu vlastně jen za blbce, na kterém si Rudovous pěstuje svoje ego, a ukazuje mu "svůj" správný svět. Studentova osobnost se zlepšuje po každém dokončeném případu, takže už cca. od půlky filmu vlastně víme, jak to s ním a ostatními dopadne. Uff. (25.12.2008)

Tři hodiny lidství, příběh proměny mladého nafoukaného lékaře v altruistu. Kurosawa je zde nezvykle něžný a citlivý, některé záběry kamery jsou nádherně poetické, jiné dráždivě kruté. Film sám je též plný protikladů, emočně vypjaté scény střídají poklidné zádumčivé okamžiky, zlobu láska a vše je laděno do pohádkově dobrého konce. Jen bych si dovolila rozporovat hlavní roli Mifuneho. (16.11.2020)

Posledni cernobily film Kurosawy a posledni s Toshiro Mifunem, nacez nezbyva rict nic jineho, nez - konecne! Tyhle 2 elementy Kurosawu negativne predlouho tizily, ale po '65 konecne mohl zacit natacet vyborne filmy viz. Dersu Uzala, nebo Ran. V Red Beard si to ale musite naposledy vytrpet a to rovnou dele, nez 3h! Boze, to byla zase uspavaci nuda! "Streva ji lezou ven, strcte je zpatky!" 4/10 (05.12.2010)

Od Kurosawy mám radši ty samurajský filmy, ale i tohle byl velice zajímavý kousek. Atmosféra toho, jak špatně se žilo chudým je místy až mrazivá a některé scény jsou opravdu mimořádné. Tento film je také o postavách, nejenom té Mifuneho a všichni herci to zvládají na výbornou. Jediné co mi vadilo byl příběh, který se skládal spíše z příběhů některých postav a zásadnější dějová linka přijde až v druhé půlce. Kvůli tomu bylo tempo místy pomalejší a ty 3 hodiny byly zkrátka na mě trochu moc. Ale i tak se to řadí ke Kurosawovým výtečným kouskům. (22.12.2008)

Autorský koncept, který v 50. letech ustanovil režiséra za tvůrce-Boha, není pomýlený jen z důvodu nemožnosti nahlížet komukoliv do hlavy a teamworkingu širšího ansámblu na díle, rovněž je problematický z hlediska autorů-značek, vůči nimž cítí divák pokoru a jihne, ztrácí soudnost. Slovy klasika: Dobrý režisér špatné filmy netočí. ____ Mixne-li se jakýkoliv film asijskou provinciálností, kde se s oblibou řeší sondy mezi obyčejné lidi po vzoru neorealismu, vyleze z něj zákonitě společenský komentář, nic víc, a totéž se přihodilo zde. Kurosawa podobně jako Godard miloval klasické hollywoodské filmy a sám nevěděl, kam patří, zda na Východ, či na Západ, zda následuje práci kamenu japonského filmu 30. let, režiséra Ozua, mistra střihu a detailu, nebo Mizogučiho táhlé, distancovaný záběry. Kurosawa sám přiznal, že v každém jeho filmu jsou maximálně 3-4 minuty skutečné kinematografie. Dobrá, ale kdo je má v těch pře-timeovanejch špageťácích hledat? ____ Doktoři zde spíš rozmlouvají, než léčí, Kurosawa převádí denní pinožení do pokojné filozofické roviny o moudrém a přísném učiteli, pod jehož vedením vstupuje žák na cestu k dobru (nemocnice je zčásti vězením – nápravnou, a zčásti tělocvičnou – bojové sporty taktéž očišťují duši nezvedených mladíků), což je snad jediné východisku filmu; jeho relativita v posunutých dialozích mezi vývojem postavy a jejím výchozím stavem. Je třeba vnímat, co postavy říkají, ne jak to říkají. Červenobradáč ale není geniální, ani vizionářský. Musíte ho tolerovat víc, než on bude tolerovat vás. (22.04.2008)