Kapitán

Kdyby film skončil stou minutou, tedy tím jediným barevným záběrem na pole, tak smeknu, zatleskám, udělím plnej počet a v brzké době sezvu kamarády na domácí promítání, abych jim představil další perlu. Bohužel poté následuje ještě dvacet minut, který úplně rozbíjejí nastavený koncept a dělají z toho filmu bordel. Chápu, že je to podle skutečnosti a tvůrci chtěli evidetně ukázat příběh Williho Herolda celý, ale ten natahovaný závěr už působí nepatřičně. (20.07.2019)

Bylo o tom mnoho popsáno a byl uskutečněn i pokus s nějakými studenty, tuším. Když dáte jinak bezúhonnému a normálnímu člověku neomezenou moc a řeknete mu, že si se svěřenými vězni může dělat co chce, stane se z něj kruté zvíře. Ten pokus museli předčasně ukončit, protože "bachaři" své "vězně" neskutečně týrali. Herlod to měl vlastně jednoduché. Stačilo se převléci do kapitánské uniformy, zaštítit se Hitlerovým přímým rozkazem a už mu téměř všichni zobali z ruky a plnili všechny jeho rozkazy. Ten závěr, kdy kapitán se svými zabijáky vjíždí do města se moc nepovedl (ikdyž leccos hezkého v hotelovém pokoji bylo k vidění), přesto dávám za pět, protože jinak to je velmi silný film. (12.09.2018)

Stačí si obliecť U.N.I.F.O.R.M.U, mať extrémne silné sebavedomie, ale najmä veľkú guráž, pretože tá si to bude doslova vyžadovať, ktorá je aj skúškou odvahy ! Týka sa obyčajného, rádového vojaka WEHRMACHTU-Williho Herolda, z ktorého sa po počiatočnej „lovnej zvery” , keď ho opití kolegovia s bombastickou chuťou naháňali s nabitými pištolami, že mal vôbec šťastie v nešťastí, a ušiel svojej koristi, ako zebra levovi, aby sa z neho vzápätí stal úplne iný jedinec, ktorý sa „prevtelí” do Kapitána, vezme na seba novú IDENTITU, a ja som sa iba mlčky prizeral, čo sa z neho nakoniec vykľulo...? _ Nemeckí tvorcovia-režisér Schwentke a kameraman Ballhaus naprosto famóznym spôsobom spracovali látku z konca druhej svetovej vojny, pár týždňov pred samovraždou Führera v bunkri, s minimalistickým čiernobielym snímaním a s brutálnou, naturalistickou režisérskou víziou som bol priamym svedkom, ako fungovala už takmer dosluhujúca: “BRANNÁ MOC” v ešte stále v Tretej ríši, kde viedli vlastnú, súkromnú vojnu v pracovnom tábore, kam boli umiestňovaní všelijakí dezertéri a rôzni zbehovia, keď sem raz zavíta práve „novopečený” KAPITÁN Herold, a ten tu určite nastolí PORIADOK _ Sledoval som naprosto nepredstaviteľne zhýralú spoločnosť, strašne skazenú, zdecimovanú alkoholom, keď už v hlave nemali ani kúsok rozvahy zamyslieť sa nad svojimi zbytočnými činmi a skutkami. Namiesto aktívnych bojov na fronte, viedli akúsi podivnú, upadajúcu vojnu medzi sebou, že by sa tak ani zviera nechovalo. Strhujúca pasáž je z tábora, ale ani po jej skončení by som nepovedal, že by snímok upadal _ Je to v prvom rade film, v ktorom sa sami NEMCI zamýšľajú nad svojou temnou históriou, a pritom sa vôbec neboja ukázať, ako to k-l-a-p-a-l-o v skutočnosti, a verte mi, že to nie je zrovna príjemné na pohľad. (08.09.2018)

V rukou schopnějšího režiséra, který by netrpěl žánrovou nerozhodností, to mohla být skutečně černá komedie, alegorie nebo daleko drásavější a niternější studie lidského charakteru, kdy i nejmenší lidskou (nebo tím spíše) dušičku pohltí opojná síla propůjčené moci. Schwentke si, mám dojem, bere od každého trochu a výsledkem je nekoherentní spleť na sebe navazujících scén, přičemž vrcholem nezdaru se zdá závěrečná nepřesvědčivá pasáž korunovaná titulky. Na druhou stranu je dobře, že takové filmy v Německu vznikají a navíc v černobílém hávu. Je to rozhodně vítaná změna oproti vyloženě chabým R.I.P.D. a té dystopické srandě pro puberťáky. (21.01.2019)

Ohromující herecké výkony, zejména na talentovaného Maxe Hubachera se těším i v dalších počinech, zmíním ale i vynikajícího Bernardsa Hölschera (Schütte), kterého, jistě k velké škodě německého filmu, bohužel jinde než v seriálových detktivách nepotkáme. Němci mají v tomto směru v posledních dvaceti letech opravdu z čeho rozdávat. Téma těžko stravitelné, tím spíš, že se věrně drží skutečnosti, tak jak ji v dubnu 1945 tehdy devatenáctiletý Willi Herold a ti, kterým bohužel zkřížil cestu, prožívali. Příběh z filmu záměrně působí dojmem vyhrocené bizarnosti a artového nereálna, jako by „událost podle skutečnosti“ byla to poslední, co by mohl připomínat. Zdánlivě dadaistický dojem akcentuje absurditu možného v závěrečných měsících války. Překvapení, v němž divák zjistí, že příběh je reálný, je samozřejmě hlavním účinkem, na němž film staví. Ale aby to na konci z obou směrů secvaklo dohromady, něco přece jen chybí. (09.01.2019)