Co tomu řeknou lidi

Rezisera Iraq Ham, pardon Iram Haq natocila celkom slusny film o tom, jak dodrzivat striktne a drsne pravidla pakistanskej rodiny v Norsku. REzisersky to nie je nic moc, Ham nie je svetovy fenomen, v Europe tiez neznama velicina. Ale sympaticke je to ze reziserka sama neveri v ten zasrany stret civilizaci /podla konspiracnych teoretikov, tiez tu na databaze je jeden, vola sa Karel Chrocht, odborne Karlos80/ a pohlad na rodinu je podany bez ruzovych slnieckarskych okuliarov, bez xenofilie, antirasizmu a podobnych kravin : 75 % (09.02.2019)

Film rozpráva o mladej dievčine, ktorá má problém s dodržiavaním striktných kultúrnych a náboženských tradícií pakistanskej rodiny v Nórsku. Snaží sa zobrazovať udalosti bez príkras a myslím, že je zachovaná aj značná objektivita. Nastoľuje silné myšlienky a provokuje k debatám o zmiešavaní rôznych kultúr. Filmárske spracovanie je na úrovni, mladá Maria Mozhdah príjemným prekvapením. (03.11.2018)

Na dané téma vznikla už řada intenzivnějších filmů a i médii občas probleskne zpráva o dívkách, které se chtěly vzepřít muslimským konvencím a draze za to zaplatily. Nicméně Iram Haq pojala látku civilněji a netlačila tolik na pilu. Ne že by se vyhýbala scénám, které našinci otevírají kudlu v kapse, ale z mého pohledu to bylo v porovnání s podobně laděnými filmy mírnější. To je ale zároveň silná devíza, protože díky té relativní mírnosti to působilo opravdověji. Podíl má na tom i představitelka hlavní role, která zahrála fantasticky. Jediné, co mi vadilo, byl konec, který z mého pohledu zůstal do určité míry nedořešený. Ale i tak se jedná o velmi slušný kousek. 80% (10.01.2019)

Nádherná ukázka vizuální optiky z rukou Iram Haq. Vtahující taneční scéna, až v pop-art nádechu Xaviera Dolana v doplnění písně Myra - Evig dag, geniální zobrazení vztahů a náboženství - podané tvrdě a otevřeně. Pro zahájení filmového festivalu tímto filmem, je pro mě za dramaturgii Cinematiku po letech příjemným překvapením. Nádherná ukázka, že neherci vyjadřují přirozenější emocionální dopad - zejména Maria Mozhdah. [MFF Cinematik, 2018] (12.09.2018)

Inu, co by lidi říkali. Prostě jen: „Táhněte domů, pokrytecká, patologickým náboženstvím vypláchlá nekulturní hovada! Nikdo vás sem, kurva, nezval, vlastních parazitů už máme přebytek. A když už vás nějaké zaslepené, mocenskými klikami k novému multikulti světopořádku cíleně manipulované a pseudotolerantní sluníčkářské mrdky pustí do EU, měli byste být vděčni, že jste mohli vypadnout ze zasvrabovaného středověku, který si doma s Alláhem v zádech i ve 21. století stále tak progresivně budujete, a mít aspoň tu všeobecně očekávanou elementární slušnost plně se podřídit zákonům a kultuře civilizace, na níž jste se rozhodli parazitovat. Ale to vy ne, vy jste jen léty účelových výplachů naprogramovaní šířit agresivní infekční duševní chorobu jménem islám za každou cenu a striktně křivit i své další degenerace k patoobrazu svému, které by možná, pokud by neměli za rodiče vymatlané pičusy, mohli mít i jakous takous šanci vyrůst v moderní, racionálně smýšlející a kulturně adaptabilní jedince.“ Na koprodukční kliku hlavních vítačů překvapivě bez obvyklého akcentu, jak je děsně fajn je tu mít, protože jsme kůl altruisté, netoužíme po ničem jiném, než se nechat islamizovat, s jakou radostí a potěšením přispíváme ze svých daní na výživu tasemnic a jak by katedrálu v Kolíně vytunilo k dokonalosti pár minaretů. Čili jen neslané nemastné nekomentované vyznění, jaké jsou to tmářské jebky bez špetky tolerance a zdravého rozumu, ale aspoň něco a snad první vlaštovka. (11.02.2019)